VAVE - USAZENINY

19.

 Abrat nevěřícně hleděl na svého nástupce. „To nedokážeme!“ Ar-Suhíra vybuchl: „Ale vždyť ještě před chvílí jsme byli rozhodnuti opustit klášter a žít s lidem.“ „Ano, ale to byla naše situace beznadějná,“ opáčil velekněz, „jenže teď se nám nabízí pomoc.“ „Otče,“ oslovil takto Ar-Suhíra svého učitele poprvé, „celou dobu jsi mě učil tomu, že musíme zodpovídat sami za své činy. Připravoval jsi mě na dobu, kdy se budu muset starat o druhé bez tajemné pomoci. Já jsem to pochopil a vím, že musíme dokázat odolat všem životním nástrahám. Sami musíme přijímat rozhodnutí a nést jejich důsledky v dobrém i zlém.“

 Nejvyšší hleděl na svého žáka a po chvíli se mu v očích objevil úsměv. „Máš pravdu, synu. Jsem na tebe pyšný. Zabal naše věci a připrav se na cestu. Vyrazíme co nejdříve.“ Ar-Suhíra se překvapeně zeptal: „Ani se nerozloučíme s Velkým Neznámým, otče?“ Abrat zavrtěl hlavou: „Ne, synu. Nemůžeme čekat do slunce západu. Naši lidé nás potřebují co nejdříve.“

20.

 Všechna spojení jsou přece v pořádku, horečně přemítal Ntai, proč moje volání nikdo neslyší? Proč mi nikdo neodpovídá? Musím jim toho přece ještě tolik říct! Že jsme je stvořili a necháváme je jejich osudu a že se za to stydím. A taky jim poradit, jak zahnat hladomor a kam odejít před nastávajícím výbuchem sopky ...

 Čas určený ke spojení už dávno minul, ale Ntai stále seděl u přístroje a donekonečna vyťukával kontaktní kód, dokud se za ním neobjevil muž v uniformě Rady a nestiskl hlavní vypínač.