Zasedací pořádek (16.10.2014)
Pořádáme teď o víkendu spojenou oslavu manželových kulatin a mých budoucích půlkulatin. U oběda se sejde docela dost našich nejbližších příbuzných, a protože někteří se téměř či vůbec neznají, řekla jsem si, že bude lepší připravit dopředu zasedací pořádek u stolu.
Oprášila jsem si základní pravidla, nastříhala barevné kartičky podle rodin, nasimulovala si stůl delším kusem papíru a zamyslela se. Pravidla jsou pravidla, ale v mé oblíbené knížce Paní Parkingtonová hlavní hrdinka říká, že už je dost stará na to, aby si vedle sebe posadila ty nejzajímavější a nejzábavnější hosty. Co kdybych to udělala také tak? Pak by ovšem vedle mě seděl vysokoškolský profesor s báječně suchým humorem a devítiměsíční vnučka Emička. Což by nakonec přece jen nemuselo být tak bezvadné řešení, jak se mi na první pohled jevilo.
A tak začaly hravé šachy, něco podobného, jako když jsme se měli kdysi sestěhovat v Praze do malého bytu a já jsem se pokoušela vymyslet optimální uložení všeho nábytku a všech lidí. Zábavnost lidí zkřížila meče s právem na čestná místa a se snahou udržet rodiny a společná témata k rozhovoru pohromadě. Zásada střídat muže se ženami narazila na skutečnost, že dámě v nejlepším věku by nemuselo být nejpříjemnější sousedství muže ve věku necelého roku, zvláště když jeho příspěvky ke společenskému dění u stolu se omezují na slova papů, dědě, nene a bác, a dále pak na nadšené výkřiky ve chvíli, kdy se mu podaří rozpatlat jídlo po sobě a nejbližším okolí. Čímž je míněn kruh o průměru nejméně tří metrů, neb mladý muž je prostě borec.
Při přípravě zasedacího pořádku jsem se zasmála i pohádala sama se sebou. A je mi jasné, že Ladislav Špaček by nad ním uronil nejednu hořkou slzu. Ale jako výchozí materiál to prostě musí být dostačující. A pak?
Inu, dopadne to stejně jako s mnoha jinými dobře míněnými zasedacími pořádky krátce po začátku školního roku. Ti největší výtečníci se sesednou někam dozadu a budou vymýšlet lumpárny a vyrušovat. Povídaví jedinci se posadí k sobě a budou si povídat. Větší děti – největšímu z povícero větších dětí je osm let – budou asi všude. Za stolem, pod stolem a možná chvílemi i na stropě.
Zkrátka zcela určitě nastane chaos. Když budu mít štěstí, nakonec na mě zbude Emička a suchý humor. A když ne, tak to bude někdo jiný a sranda bude taky. Nakonec, je to přece rodinná oslava a my nejsme žádní prudinové, jako říkávala babička z Takové normální rodinky.
Eh, proč jen jsem si zrovna teď na tenhle dávný seriál vzpomněla?
| < Předchozí | Další > |
|---|
Komentáře
Nojo, to svého času byla moje hodně oblíbená knížka, četla jsem jí mnohokrát dokola. A myslím, že ve mně hodně zůstala, protože mi mnoho věcí ujasnila a potvrdila v době, kdy jsem to potřebovala.
Nojo, ono je možná někdy lepší být od příbuzných dál. Někdy jsou člověku bližší "cizí" lidé.
Koneckonců, manžel nebo manželka jsou taky původně cizí, ale nakonec se s nimi i dá bydlet. A někdy hodně dlouho,c hichi.
A pořád lepší, když řešíš, kam posadit četné příbuzenstvo, než řešit, že slavíš kde co sama...
No vidíš, zano - a tím méně bys věděla, jak je máš posadit, takže to naopak vidím na tvé straně jako docela velký problém. Hm... jako třeba až umřeš, nebo tak něco... UŽ TU NEJSÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉM !!!!!!!!
Tvá švagrová je moudrá žena, Inko. Dobře to vymyslela a určitě taky dobře věděla, že i Ty jsi moudrá a tohle její řešení pochopíš a že ho jako rodina unesete. To se mi moc líbí.
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.