Tisk

Sklizeň (14.8.2014)

 

Chtěla jsem vás hned na začátku ujistit, že nebudu psát o tom, že ani zrno nazmar, ale pak jsem si uvědomila, že vlastně přesně o tom psát budu. Tedy mimo jiné.

 

Bydlím v Praze na krásném místě. Máme tu potok, les i rokli, tedy vlastně spíš potůček, lesík a rokličku, abych byla přesná, a také zbytky luk a ovocných sadů. Jabloně už jsou dávno zplanělé a jablíčka jsou spíš pro radost a na ozdobu, než aby byla k jídlu. Ovšem špendlíky jsou tu báječné. Žluté i modré, rané i pozdnější. Letos jich je tedy pohříchu málo, ale loni byly stromy plody úplně obsypané.

 

Spousta z nich se nachází na okraji hájků z náletů, kolem kterých s Ankou chodíme na vycházky. Loni nám ty vycházky trvaly obzvláště dlouho, protože cestou jsme se u stromků postupně zastavovaly a špendlíky jsme mlsaly obě. Špendlíky nebo ostružiny, kterých je tady v posledních letech čím dál víc.

 

Zaujalo mě, že ostatní lidé chodí kolem zralých plodů nevšímavě, překračují je napadané na zemi a ani je nenapadne si některý z nich utrhnout a strčit do úst. Je mi to divné, vždyť přece… jsou to přece dary, dobré dary, které by neměly všechny přijít nazmar.

 

Přemýšlím už kolikátý rok nad tím, zda tahle nevšímavost k úrodě je dána tím, že jsme v Praze, kde se všechno kupuje, nebo zda to je dáno postojem „není to moje, tak si toho nevšímám“.

 

Vyrůstala jsem v době, kdy všechno patřilo všem. Chodívala jsem s babičkou mečovou na jezeďácké pole pro řepu pro králíky a nikdo mi neřekl, že to není správné. Je to ten důvod, proč nemám zábrany si utrhnout plod ze stromu u cesty? Mluvím tady o stromu, který opravdu zjevně nikomu nepatří. Nebude to asi ten důvod, je to přece něco jiného. A z cizích sadů mě nenapadne si brát.

 

Brzy po „plyšáku“ jsem četla článek, ve kterém se jeden student dělil o své zážitky z brigády na farmě v Austrálii. Několik pracovníků z bývalého socialistického bloku si vytáhlo pár mrkví z pole a uvařilo si je v polévce – a farmář je na hodinu propustil. Tak se další šli zeptat, zda by jim farmář dal svolení si nějakou tu mrkev vzít. A farmář nedal, on jim ty mrkve prodal, srazil jim jejich hodnotu ze mzdy.

 

Student se tehdy nad tím podivoval ve stylu „a co by mu to udělalo?“ a ve mně zatrnulo, že bude ještě hodně dlouho trvat, než nám všem přejde do krve, že člověk by měl sklízet jen to, co zasel a o co se staral. Než se dopracujeme k onomu „není to moje, tak si toho nevšímám“.

 

Teď po letech si říkám, že onen postoj vlastně v krvi už dávno máme, jenže tak nějak obráceně. Kradou auto na parkovišti? Nevadí, není moje. Kradou v obchodě? A co já s tím mám společného? Je nepořádek kolem domu? No a co, není můj. Výrostci ničí hřiště? Netýká se mě to, není moje.

 

Ale co když jednou budou krást moje věci a ničit věci, na kterých mi záleží? Nebudu náhodou potom sklízet to, co jsem zasel?

 

Sdílet