VAVE - USAZENINY

Pískoviště (7.8.2014)

Kousek od našeho domu začali nedávno částečně renovovat, částečně budovat nová sportoviště a hned vedle se staví oddychová zóna pro menší děti. Tedy alespoň tak jsme to pochopili z letáčků, které byly v okolí vyvěšeny loni, kdy naše městská část žádala o dotaci na výstavbu volnočasového areálu.

Vzhledem k tomu, že k nám jezdí vnoučata, tak mě zajímá především to, jak bude vypadat pro ně určený prostor, ale plán na webu městské části nelze zvětšit. Cedule, které k plotu stavby umístili teprve nedávno, jsou na mě moc vysoko a navíc jsou na nich popisky úplně mrňavé, takže stále nevím, co všechno tam bude. Hlavně tam nikde nevidím pískoviště.

Ale co by to bylo za dětské hřiště, kdyby tam nebylo pískoviště! Vždyť přece pro malé děti nemůže být nic lepšího. Učí se tam bořit i stavět, půjčovat si hračky a spolupracovat. Alespoň za nás to tak bylo.

Trávili jsme na pískovišti za domem spoustu času. Buď jsme budovali jeden velký společný hrad, samozřejmě s pořádným tunelem, nebo v každém rohu byl hrad jeden a mezi nimi byly složité cesty. Někdy jsme vozili písek sklápěčkou. A vzpomínám, že kdo měl velkou lopatu, to byl někdo – až do chvíle, kdy bylo potřeba vydlabat tunel. Na to byla nejlepší malá špičatá kovová lopatka a na úplný závěr pak holé ruce. Ruce, které se nakonec uprostřed dotkly navzájem prsty.

Už si nevzpomínám, kdy jsme se přesunuli z pískoviště na vedlejší hřiště, kde jsme donekonečna hráli vybíjenou. Ale vím, že jsme se občas na pískoviště vrátili. To když tam byli mrňouskové, kteří nic neuměli. Pokoušeli se stavět hrady ze suchého písku a tunely se jim bortily. To pak jsme nastoupili my, staří machři, půjčili jsme si od dětí nářadí a ukázali jim, co a jak se má na písku stavět. Tehdy, myslím, vznikaly naše nejdokonalejší a nejsložitější stavby. A hlavně jsme si báječně užili, vyhráli jsme si.

Podobný pocit se mi pak vrátil o řadu let později, když jsem na pískoviště vodila své děti. Nebyla jsem sama, do budování hradu s tunelem se většinou zapojilo hned několik maminek a tatínků, celých šťastných, že se zase mohou hrabat ve vlhkém písku. Ještě lepší to ale bylo, když pískovišti dorostl vnouček Táda a vyrazili jsme tam i s dospělými dětmi.

Okouzleně jsem sledovala, jak se mé velké děti rozpomínají na říkání „Poveď se mi bábovičko, podívej se na sluníčko. Jestli se mi nepovedeš, tak do Prahy nepojedeš!“ Dívala jsem se, jak dělají bábovičky, které Tadeášek utlouká lopatkou a šťastně se tomu směje. A pak jsem se přistihla, jak si obrušuju nehty v pískovém tunelu.

Hřiště bez pískoviště? Tak to by rozhodně nešlo! Už jsem si napsala na radnici o plánek budovaného areálu. A jestli tam pískoviště nebude, tak to budu hned reklamovat, třeba je ještě čas to napravit.

Musím přece malou Emču naučit péct pískem cukrované bábovičky.