VAVE - USAZENINY

Pokladní (3.7.2014)

Nákupy „v sámošce“ nepatří k mým oblíbeným činnostem; je zajímavé, že i po těch letech mi občas to staré označení vyklouzne, i když obvykle říkám, že jedu do Billy, což je ten nejvíc nejbližší obchod.

Nakupování je pro mě vždycky tak trochu adrenalin, protože obvykle zapomenu seznam doma. Případně do něj dodatečně dopisuju, takže se pak vracím pro různé položky do částí prodejny, kterými jsem již projela. Jako by nestačilo, že úplně na začátku nákupu musím zajet až úplně dozadu, abych naložila karton mléka a minerálek, protože ty se na závěr nedají dát na rajčata a pečivo, které se k uložení do vozíku nabízejí jako první.

Ona je to vůbec celá věda, jak při nákupu zacházím se zbožím. Co je ve vozíku nejtěžší a vespod, to naopak musí jít na pás první, neboť do tašek to patří taky dospod. A tašky musí být složeny řádně, logicky a rychle.

No ano, přiznávám se. Mám takovou úchylku, že „závodím“ s pokladní. Čím větší a různorodější nákup a čím rychlejší pokladní, tím lépe. A pokud poslední drobnosti házím do tašek nejpozději ve chvíli, kdy pracuje platební karta, odcházím z obchodu s pocitem vítěze a všechny ústrky v podobě přeplněných uliček a zapomenutého seznamu bývají odčiněny.

V svých prodejnách už mám vytipované pokladní, ke kterým chodím ráda, protože vím, že pokud nenarazím před sebou na velmi … eh, rozvážné kupující, tak budu rychle hotová. K takovým pokladním jdu, i když je u nich fronta delší, protože se mi to vyplatí.

Ovšem v teď jsem měla v různých obchodech třikrát za sebou smůlu. I když jsem pokaždé měla malý nákup, vystála jsem u pokladny pokaždé pěkný důlek. Jednou to byla slovensky mluvící mladá žena, která měla pohyby půvabné a ladné jako tančící gejša, želbohu i tak vláčně pomalé. Říkala jsem si, že pravděpodobně brzo změní zaměstnání, protože takového talentu k uspávání hadů je za pokladnou velmi navštěvovaného obchodu opravdu škoda.

Druhé dvě pokladní ale byly jiný případ. Byly to již starší dámy, které tápaly v obsluze kasy i v kódech pečiva. Jedna si zavolala vedoucí o storno a dočkala se nevlídné, skrytě výhrůžné poznámky, ta druhá se stornu zoufale bránila a donutila mě i paní za mnou, abychom si část nákupu mezi sebou přeprodaly a navíc aby si paní vzala ještě jednu limonádu, protože místo jedné jí, teda vlastně mně, namarkovala dvě.

Jenže my jsme s další zákaznicí ani jedna neměla drobné. Situace hrozila patem a fronta za námi tála, protože kupující se stěhovali se svými nákupy k jiným kasám. Naštěstí ale šlo o sousedku, tak jsem odmávla, ať si nákup nechá a peníze za něj mi příležitostně přinese.

Paní pokladní se zjevně bála toho, že bude muset ohlásit storno. Koukala jsem na její vrásky a říkala si, že za pár let to takhle bude vypadat všude. Na úřadech, v obchodech, ve školách, nemocnicích, ve výrobě i ve službách bude pracovat čím dál víc vrásčitých a šedivých lidí.

Budou, vlastně budeme mít často problém přizpůsobovat se dostatečně rychle novinkám v technice, která nás všudypřítomně obklopuje. Nebudeme mít tolik fyzických sil a nebudeme tak hbití, jako jsme byli kdysi. Budeme nejistí a sem tam taky zmatení.

A budeme se taky bát storna.