Vidění (10.3.2011)
Těžko říct, kdy se od sebe oddělí schopnost dívat se a schopnost vidět. Myslím, že je to hodně brzo; některé věci malý človíček prostě vidí zřetelně, a ačkoli nad tím nijak nebádá, tak se podle viděného chová.
Asi až se slovy přichází schopnost nové poznatky pojmenovat a vyvodit z nich nějaké závěry. Nepamatuji si, kdy se to stalo poprvé mně, ovšem prozření mého bratrance je v naší širší rodině legendární. To mi bylo asi devět a jemu něco přes dva roky, jako vždy jsme se spolu koupali, když bratránek spustil povyk – mami mami mami! Moje krásná teta Jůlie přiběhla okamžitě do koupelny a bratránek jí zpola vyděšeně, zpola hrdě objevitelsky oznámil: Mami, Alena nemá drabec!
Ne vždy je prozření tak dramatické, ale rozhodně je často překvapivé a pokaždé obohacující. Tisíckrát procházíme kolem něčeho, a najednou to vidíme jinak, tisíckrát prožíváme stejnou situaci, a najednou jako bychom se na ni dívali odjinud. Možná jinýma očima. Možná svýma, ale odněkud seshora z galerie. Někdy se můžeme vidět v temném lese, jindy seznáme, že jsme nedobrovolnými aktéry ve špatně režírované frašce, občas vidíme cestu ke slunci. A často se naše vidění proměňuje s časem; potom se může stát, že dětský křik je nejdřív projevem naší radosti ze života, později jím dáváme najevo, že jsme to my a svět s námi musí počítat, a nakonec se stává hlukem, který nás obtěžuje.
Umět vidět je dar. Občas je to dar, za který se hodně platí. Ale kdyby se člověk mohl jen dívat, byl by velmi chudý. A na spoustu věcí by nepřišel. Třeba ani na ten drabec.
(Náš Zvířetník, 10.3.2011)
http://naszviretnik.net/2011/03/10/105x148-videni/
| < Předchozí | Další > |
|---|
Při nedodržení těchto pravidel si administrátor vyhrazuje právo Váš komentář vymazat.