Tisk

Před-jarní ( 3.3.2011)

 

Dnes bylo líbezné ráno. I když jsem kvůli doktorům musela z domu dřív než obvykle a okna auta byla namrzlá, tak mi to kupodivu nevadilo. Šla jsem s Ankou, na tváři oblohy byly ještě patrné zbytky růžových snů, ptáci si o překot vyznávali lásku a já si najednou uvědomila, že je prvního března. Konečně máme za sebou ten nejdelší měsíc v roce, už brzo se na okamžik zastaví čas, noc a den na chvíli ustrnou ve vyvážené taneční póze, než se zas rozvíří do otáček mířících ke slunci.

 

Na chodnících ještě leží vrstva štěrku, ale už jsem viděla pár oranžových človíčků, jak ho zametají a odvážejí. Je to sice od nás ještě za devatero horami dolami, ale jednoho dne přece musí dojít až k nám.

 

Zem je ještě tvrdá, ale na povrchu už měkne; mívám pak boty od bláta, když ráno sbírám v trávě bobky od Anky. Snad nikdy jindy než v předjaří se mi tolik nestýská po pružnosti hlíny. Je dokáže být poddajná pod nohou, teple se lepí na ruce a voní ... jak jen dokáže vonět deštěm, sluncem i večerem.

 

Anka už několik dnů láme led na potoce, aby osvobodila vodu, aby se mohla brodit, a dnes si poprvé v letošním roce do vody lehla ... tak to už bude najisto konec zimy ... přišlo předjaří.

 

Tady v Praze je předjaří městsky vychované, někdy si člověk ani nevšimne nesmělého zaklepání, ani nepostřehne, že vstoupilo, jak umí být tiché a uhlazené. Předjaří ve městě na kříži – to byl chuligán, co si otevíral dveře nohou, pískal si nahlas, a za ním opřekot letěla oblaka s břichy plnými vody. A vůbec, celé předjaří bylo ve znamení vody, byla všude, zurčela pod ledem a sněhem, stékala do kanálů a do vlasů, mívala jsem jí plné oči .... a v sobě bezdechou touhu.

 

Po čemkoliv.

 

(Náš Zvířetník, 3.3.2011)

http://naszviretnik.net/2011/03/03/105x148-pred-jarni/


Sdílet