Tisk

Hlasy (24.2.2011)

 

Stojím ve frontě na bankomat a smutně medituju nad svým šatníkem zúženým skrzevá osobní šířku na růžové (fialové? cyklámové?) tričko a jedny džíny, a už posté si říkám, že s tím už konečně musím něco udělat. „Máš pravdu, máš stoprocentní pravdu!“ ozve se mi do ucha.

 

No jo, říkám si nešťastně, když ono je to ale tak těžký. „Hele, nemá cenu se na nic vymlouvat. Prostě je nejvyšší čas,“ odpovídá hlas naléhavě. Ale to já vím, ujišťuji sama sebe, jenže pořád je spěch a nějaký stres, a to pak životospráva pláče. „Ne, to mi vůbec nevykládej! Nevymlouvej se,“ ozve se přísně, „a jen se na sebe koukni, jak vypadáš!“ Jsem celá červená, jak se stydím. „Kruhy pod očima, celá strhaná a hubená jako koza.“ Co? Hubená jako koza? Přece není slepé! ... Kdo to vlastně se mnou mluví? Otočím se a vidím, že za mnou nestojí mé svědomí, nýbrž dáma s telefonem.

 

Zase! Už se mi to zase přihodilo, že mě někdo vtáhnul do svého dialogu, do svého života. Stává se mi to v obchodě i na veřejném záchodku, na ulici i ve frontě na vozíky. Trnu pak strachy o Jirku, který ještě nepřišel, a trápí mě hemeroidy kamarádky, o které se tak otevřeně přede mnou mluví. Naslouchám nechtěně vyznáním lásky i hádkám, účastně sdílím s hlasy strach z nemocí a zjišťuji, že se snažím zapamatovat si zadané úkoly a nepomíchat je se svými. A jednou v tramvaji jsem naslouchala devětkrát vyprávěné historce mládence sedícího přede mnou. Chvíli jsem obdivovala, že tak spletitý děj, jehož byl hrdinou, dokáže vyprávět pomocí několika málo podstatných jmen, o něco více sloves, pár citoslovcí a tří velice sprostých slov, ale při pátém poslechu stejným způsobem líčeného příběhu už jsem měla chuť mu mobil vyrvat a vyhodit z jedoucí tramvaje.

 

S nostalgií vzpomínám na uzavřené telefonní budky na ulicích, a dokonce zvukotěsné na poštách, i na to, jak se telefonující diskrétně otáčel ke zdi v době otevřených telefonních mušlí. Dnes jdete po ulici a máte pocit, že potkáváte samé Johanky z Arku, vášnivě debatující se svými Hlasy. Zdánlivě maličkost, ale ono to znamená, že jsme čím dál víc soustředěni na sebe, bez ohledu na své okolí. Možná proto je nutné nás oslovovat barvotiskovými plakáty a bombardovat stále velkotonážnějšími slovy, abychom slyšeli druhé lidi. Možná proto musí být palcové titulky s vykřičníky a nervy drásající výpovědi.

 

Ale ... ono to přece neplatí pro nás všechny. Ne všichni přece chodíme po světě provázeni Hlasy. Naštěstí.

 

(Náš Zvířetník, 24.2.2011)

http://naszviretnik.net/2011/02/24/105x148-hlasy/


Sdílet