VAVE - USAZENINY

Výcvik, ale čí? (3.2.2011)

Motto:

Vave, díky za zajímavý psaní, jako nepsí mám spíš člověčí asociace, tak se mi s tím nějak dal dohromady Werichův Paleček (asi to nebude doslovně): „Mnoho hloupých si hraje na chytré a z chytrých jen ti nejchytřejší si občas hrají na hloupé.“ HCHO. 

Minulý týden jsem psala o svých zkušenostech s výcvikem Anky. Při pročítání vašich komentářů jsem si uvědomila, že jsem se nechala příliš spoutat formátem sto pětky a že jsem některé aspekty této aktivity nezmínila a jiné zamlčela. Abych mohla mluvit pravdu a nic než pravdu, omlouvám se předem za poněkud větší rozsah dnešního příspěvku.

Abychom hladce navázali na minulou úvahu, vraťme se k onomu odpadkovému koši na rozcestí. Před výcvikem cesta kolem něj probíhala takto: Anka zdálky čichem prozkoumá jeho momentální atraktivitu a pak ho buď mine, případně zlehka proběhne okolo (ach ano, je to smutná pravda, už mi to někdo sežral), nebo se vrhne po zbytcích a nedbajíc mých protestů, spolyká je v běhu. Ne protesty, ale hnusoby.

V rámci výcviku se děje následující: Anka POKAŽDÉ vystřelí směrem ke koši, aby mě donutila zařvat „Anko, FUJ, nesmíš, ke mně!“ Během běhu okolo koše si nenápadně prozkoumá terén, a potom zdánlivě poslušně přiběhne ke mně, raduje se celým psem a nekompromisně vyžaduje odměnu. Když ji dostane, začne očuchávat neškodnou travičku u mých nohou, a jakmile zjistí, že pokračuji v procházce, vrhne se bez zábran zpátky ke koši – samozřejmě jen v případě, že tam nachází něco ne/vábného.

Jak výcvik pokračuje, tak se Anka zlepšuje. Zde musím předeslat, že u nás na sídlišti bohužel máme aktivní babky krmičky, a navíc cesta do rokličky vede kolem školy, kde průchodem mezi dřišťály nosí kuchařky zbytky jídla k plotu školního hřiště. Anka v těch místech už někdy bývá na volno (podle denního času a míry mé důvěřivosti) a občas na dlouhé rovince vyvine rychlost závodního chrta a zmizí v pichlavých keřích, kde ohluchne docela. Běžet za ní ve sněhulích, oteplovákách a na ledu je nesmysl, nicméně v rámci výcviku běžím a u toho hulákám: „Anko, nesmíš, ty čuně jedno!“ Někdy to trochu zabere, ale většinou jen tak, že když Anka vidí, že ji vidím, projde kolem zbytků s nosem zdviženým jako Pyšná princezna a opodál přičapne a dělá, že čůrá a pak jakože běží správným směrem k dalšímu průchodu ze křoví na chodník. Tak se přestanu koukat a jdu také, a samozřejmě po chvíli zjistím, že se Anka vrátila a bufetí odpornosti, kterých by si doma ani nevšimla, kdybych jí je předložila k jídlu.

Největší radost pak má z toho, když v oněch místech jde proti nám maminka s kočárkem. Moc dobře ví, že na ni nemůžu řvát, abych nezpůsobila dítku nějakou újmu, a když se žene do křoví, otáčí se po mně a její výraz je snadno čitelný: „Můžu, žejo? Když neřveš, tak můžu!“

Bohužel po několika málo dnech výcviku kapacita mozku Anky hravě přesáhne kapacitu mozku vlčího (ano, milá PetroK, funguje to!), a já začnu chodit z vycházek roztřesená, vyřvaná a potlučená, jak se ji marně snažím chytit, a s vymknutým ramenem, jak se po ní snažím něco hodit. Protože jakmile Ance dojde ve všech souvislostech, že ji nikdy nedohoním, a pokud bude kličkovat mezi nálety, že ji ani ničím netrefím, začne si mě vychutnávat a provokovat. Občas se i nechá od požírání čehosi odvolat, pak mi ostentativně k nohám vyplivne kousek klacíku nebo kůry a následně na mě vyčítavě hledí, dokud ji nepochválím, nedám odměnku a volno. Potom odběhne a po chvíli ji vidím, jak cosi přežvykuje ... mám se zase blamovat? Eh! Kašlu na to! Chci na procházkách trochu relaxovat a ne pořád přemýšlet, jak to narafičit, aby někdo udělal něco, co dělat má, toho si užiju dost v práci. Takže nic, holubičko! Výcviku je konec! Máš utrum, je konec srandy – a já konečně zas budu chodit z procházek uvolněná a odpočatá a bez tiků.

Dokud na mě zas nezačne Zvířetník působit osvětově a výchovně a já nepropadnu výčitkám svědomí, že Anka je zanedbaná a nevycvičená, a nezačnu, jsouc naprosto nepoučitelná, s výcvikem Anky znovu.

(Náš Zvířetník, 3.2.2011)

http://naszviretnik.net/2011/02/03/105x148-vycvik-ale-ci/