Jak víla Netřebka měla divoký spaní
Pořádný sníh a mráz stále nepřicházel a víla Netřebka ve svém domečku měla divoký spaní. Mlela sebou ze strany na stranu, protože se jí zdálo, že si vyběhla jako vždycky zkontrolovat, co se děje na polích a jestli obilí, slunečnice i sladká řepa zdárně rostou. Ale ouha, najednou musela hodně brzdit, jelikož – mankote šmankote – místo pole se před ní rozprostíral do široka do daleka ukrutně obrovitánský rybník. A na něm se dělalo jedno kolo vedle druhého, to jak kapři vystrkovali z vody hlavy a mlaskavě volali jeden přes druhého na zkoprnělou vílu Netřebku: Dej mi hubinku! Ne, mně hubinku dej! I kdepak, mně ji dej, hubinku dej!