VAVE - USAZENINY

Jak víla Netřebka dokázala vyléčit bolavá srdce

(pohádka nejen pro Leu a Maria)

Přišel květen a motejl byl na roztrhání a víla Netřebka na tom nebyla jinak. Všechno kvetlo, rašilo a rostlo přímo před očima, a i když oba vstávali za rozbřesku a do svého domečku se vraceli až se soumrakem, tolik měli práce. Sotva se pozdravili, rychle se umyli a ještě než došli do postýlky, už oba spali. Jednou ráno ale povídá motejl Vílo Netřebko, já ti mám asi mněňák, že ani křídlama nemůžu hejbat a u srdce mě bolí. A opravdu, jeho křídla se pohnula jen maličko, a co hlavně, byla celá šedivá a smutná, jen sem tam zůstal sotva žďabínek bývalé barvy, a motejl jen seděl a vzdychal, až se kachny na rybníčku polekaly.

Jak víla Netřebka spadla do kanálu

Udělalo se teplo až horko a motejl byl pořád v práci. Víla Netřebka měla ve svém domečku naklizeno, ba i celá oáza byla krásně vymalovaná dozelena novými listy a domodra jasnou oblohou. Včelka Máňa byla také v kalupu a víla Netřebka se začala trošičku nudit. Už i zkontrolovala svá pole v okolí. Většinou všude klíčilo obilí, tak byla spokojená, protože s řepkou a hladovými srnkami bývalo plno starostí.

Jak víla Netřebka škobrtla o vrch Oškobrh

Sluníčko bylo rozvrkočené už od rána. Mravence lechtalo na patách tak, že z toho museli běhat nahoru dolů po mraveništi, sedmikráskám přidalo dalších sedm krát sedm krás, až jim z toho šly hlavinky kolem, a vílu Netřebku poňoukalo tu do kroku, tu do skoku. Když už třikrát obtančila svůj rybníček, začala vyskakovat výš a ještě výš a ještě výš, až najednou byla dočista ve vzduchu. Tam se do ní opřel rozverný strýček Větříček, a že byla lehoučká, jak už víly bývají, najednou letěla nad polem a pak nad potokem a zas nad dalšími poli, daleko předaleko.

Jak víla Netřebka měla divoký spaní

Pořádný sníh a mráz stále nepřicházel a víla Netřebka ve svém domečku měla divoký spaní. Mlela sebou ze strany na stranu, protože se jí zdálo, že si vyběhla jako vždycky zkontrolovat, co se děje na polích a jestli obilí, slunečnice i sladká řepa zdárně rostou. Ale ouha, najednou musela hodně brzdit, jelikož – mankote šmankote – místo pole se před ní rozprostíral do široka do daleka ukrutně obrovitánský rybník. A na něm se dělalo jedno kolo vedle druhého, to jak kapři vystrkovali z vody hlavy a mlaskavě volali jeden přes druhého na zkoprnělou vílu Netřebku: Dej mi hubinku! Ne, mně hubinku dej! I kdepak, mně ji dej, hubinku dej!