VAVE - USAZENINY

                                                                 

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma
Úvodní strana Psaní na Zvířetník Jak se modřanské smečce spolu bydlí
Email Tisk PDF

Jak se modřanské smečce spolu bydlí

 

My, modřanská smečka, jsme se dohodli, že o nás napíšeme taky jednou sami, protože – to dá rozum – pohled lidskýma očima ani zdaleka nemůže být tak správný jako pohled očima psíma a kočičíma.

 

Že napíšeme, to jsme se dohodli hned, ale otázku, kdo to napíše, jsme řešili hodně dlouho. Tedy ve skutečnosti já jsem to neřešil, protože jsem nejupovídanější, a proto jsem naším uznávaným mluvčím, tak mi bylo hned jasné, že na to budu nejlepší. Mikeš to vlastně taky neřešil, protože ten by se cpal dopředu, jen kdyby se dalo vylézt někam nahoru, a tam by si lehl a koukal moudře, dokud bych ho nepřišel zakousnout. Ale musel by tam vylézt pohodlně a bezpečně, protože jinak by místo nahoře dočista igro..no .. nooo, nevšímal by si ho, jako když vylezu po kytaře až nahoru na skříň pod strop a tam řeknu „vrchol je dobyt“ a zase slezu dolů. Když se u toho nepropadnu do koše na prádlo, tak tam vylezu ještě jednou, zase řeknu „vrchol je dobyt“, chvilku číhám, jestli to s Mikešem nějak nehne, ale to ne, to on zrovna dělá, že svět končí ve výšce Anky, a pak lezu dolů a když propadnu do koše, tak jdu zakousnout Mikeše, a když ne, tak jdu ukrást Ance granulku, abych ji mohl zastrčit pod koberec a pak lovit. Ale já jsem něco … jo! No, a Anka to vlastně taky neřešila, protože řekla, že kdyby něco chtěla napsat, že bych jí do toho furt mňoukal kočičiny, a že na to ona se může leda tak povznést, ale že pak to všechno zcen-zů-ru-je, tak abych moc nekecal, protože zastupuje paničku, a šmidra!

 

Jsem si musel zaťukat tlapkou na čelo, protože Anka odjakživa nemůže pochopit, že žádná panička s námi nebydlí, protože jaképak my kosourci máme na světě pány? No jo, ale Vona jí říkat nemůžu, protože Vona není žádná vona, to jen já a Mikeš jsem von, protože Mikeš je správně Mikesz von Rourowitz a já jsem Bert von Krawin, a taky Anka je von, Anka von Krabitze von Bouchalka, ale Vona je maximálně tak z Modřan, a to se nepočítá. Dvounožec jí říkat taky nemůžu, protože je to ženská, a Dvounožka mi přijde takový blbý. Tak jsem chtěl psát Osoba, ale Anka, která vůbec nečeká, až to všechno sepíšu, ale strká mi sem furt čumák, tak ta Anka řekla protivně, že Osoba je ta člověka od Jáji, tak to nemůžu říkat Osoba té svojí, protože by se to pletlo. Jsem tedy přemýšlel, že když ta moje chtěla mít nejdřív Jáju u sebe, tak by se přece po něm Osoba stejně jmenovala, tak že je to vlastně správně, ale Anka pořád říká, že to správně není, tak já tedy nevím, co budu dělat. Třeba to nějak dopadne a nějak se nakonec jmenovat bude, a kdyby ne, tak stejně každý ví, kdo se mnou bydlí.

 

Takže když jsme se demgra …demikra… když jsme spravedlivě vyřešili, že to budu psát já a že ta naše se nijak nejmenuje, tak vám teda napíšu, jak se nám tady spolu bydlí.

 

Nejdřív vám napíšu, jak tady spíme. No, spíme všichni v posteli, protože spát se má v posteli, to dá rozum, to ví přece každý, i pejsky a kosourkové. Teda já jediný mám svou vlastní postýlku v košíčku nad její hlavou, ale v noci vždycky přejdu za ostatními do velké postele. Vůbec nemám rád, když Vona (přece jen jsem se rozhodl, že z ní udělám Vonu, protože nějak se opravdu jmenovat musí) leží na boku, to tam na ní přešlapuju a pak tahám deku drápky, jako to dělá Simonova kočka, ale nemňoukám, protože nechci jídlo, ale chci pelíšek. To Vona už ví, a tak se otočí na záda a já si jí lehnu na břicho a za odměnu Voně předu zlatou nit, ale Vona za chvíli řekne, že jsem těžkej kluk, a sešoupne mě mezi sebe a zeď a udělá mi hnízdečko z deky a v tom hnízdečku mě hladí, dokud jí nezakousnu ruku nebo dokud neusneme.

 

Anka je starousedlík v Modřanech, a proto byla v posteli první a odjakživa ležela v nohách u paničky. A panička ji odjakživa přikrejvala dekou, a Anka se pod tou dekou posouvala středem postele k hlavě, a panička ji zase posílala do těch nohou, protože je zmrzlá na nohy, a tak to dělají spolu pořád, kolikrát za noc, a buděj tím slušný kosourky.

 

Když přišel Mikeš do smečky, tak ho Anka chtěla roztrhat a zakousnout a sníst, a tak musela pár dnů spát u malého páníka a Mikeš spal Voně na břiše nebo vedle ní, prostě spal přesně tam, kde ležím teď já. Potom jsem do smečky přišel já, páni! to byste koukali, jak na mě Mikeš syčel a Anka vrčela, a to prosím byl Mikeš domácí jen jeden měsíc a už na mě syčel, že jsem náplava a že tam nemám co dělat. Ale já jsem se nedal a za týden už jsme byli kamarádi, a teď jsme už dlouho kamarádi i s Ankou, i když Anka si dlouho mumlala pod fousy, že jednoho kosourka je na psí domácnost až dost.

 

Co jsem to vlastně …. jo! No tak když jsem přišel já, tak Přednosta povídal, že dva kosourci v posteli nebudou, a vyhnal nás s Mikešem na noc do obýváku. Což o to, pelíšků jsme tam měli dost, ale nebyla tam Anka ani naši lidi, tak jsme v noci škrábali na dveře do ložnice, a střídali jsme se spravedlivě ve škrábání, aby nás nebolely tlapky, a lidi nám chodili nadávat a nakonec jsme dosáhli svého a oni nám nechali otevřené dveře. No, a Mikeš si našel místo na kraji postele v nohách, protože je děsně urážlivý a žárlivý, a tak trucuje, že Vona má u hlavy mě. Ale teď už se taky v noci naučil chodit ležet k ní na břicho, někdy u ní na hrudníku a břiše ležíme oba, než se Vona vzbudí a řekne nám, že má pocit jako by na ni naházeli už deset lopat hlíny, a sešoupne nás každého na jednu stranu. A přitom my nejsme jako deset lopat hlíny, máme dohromady jen něco přes devět kilo, no vlastně skoro deset, ale jsou to kila měkce chlupatá, a tak musí být dozajista lehčí, než studená hlína, to dá rozum.

 

Protože já náhodou vím naprosto přesně, co je to hlína! Protože hlínu máme na balkóně, i když čím dál míň. To já teda nepamatuju, ani Mikeš ne, že Vona měla dřív na balkóně plno kytek v truhlíkách a květináčích. Když jsme na jaře začali chodit na balkón, tak si Vona nechala jen truhlíky na zábradlí, a ty měla zavěšené dovnitř, protože kvůli nám přes balkón dali síť, nejspíš aby nám tam nelezly cizí košišky a kosourci, hlavně ne ten velký zrzek, co na nás chodí mňoukat ke studánce. No, a kdyby měla truhlíky zvenčí, tak by na ně skrze tu síť nemohla, to dá rozum.

 

Ty truhlíky byly prima, dalo se po nich chodit a taky v nich ležet a ohřívat se na sluníčku, jenže Vona na nás pořád nasazovala psí hlavu, že válcujeme hlínu a mačkáme macešky, a taky že všude děláme ťapičky-tlapičky, hlavně když zalévá, protože to se nám moc líbí a musíme se na to vždycky kouknout úplně zblízka a sáhnout si na vodu a na mokrou hlínu. A tak si Vona vzala štafle ven na záhon a truhlíky pověsila zvenčí za síť, a když chtěla v truhlíkách něco udělat, tak si musela nosit štafle ven, a abysme měli kde ležet, dostali jsme místo truhlíků kočičí poličku, na které se můžeme s Mikešem vyhřívat na sluníčku a říkat Ance, na koho má štěkat.

 

Co se týče jídla, tak si všichni myslíme, že ho máme málo. Mikeš ale s námi skoro vůbec nespolupracuje, když s Ankou dáváme najevo, že máme hlad, a že potřebujeme víc jídla a hlavně že bysme měli dostat cokoli, co zrovna jí Vona. Mikešovi je úplně fuk, že jsme s Ankou deskri … diskra … todlencto … utlačovaný a odstrkovaný a ponižovaný z důvodu barvy srsti, Vona nám říká „černá žebroto“ a dá nám jen maličko a sama toho sní celou hromadu, a ještě kopu. Přitom my bojujeme i za něj, za nevděčníka! Mikeš je vůbec zvláštní případ, protože jí jenom to, co zná, jí maso nebo kapsičky nebo granule a někdy mlíko, jinak nic. Já teda taky nejím vlastně o moc víc, ale pilně žebrám cokoli a někdy to i ochutnám, a ještě taky někdy kradu, hlavně chleba, co si Vona připraví na svačinu do práce. Vona mi ho pak sebere a nadává, že zase bude mít v práci vokousanou skývu, jako by to někomu vadilo.

 

Takže ráno dostaneme každý půl kapsičky, to by bylo celkem v pořádku, i když by to teda klidně mohla být celá kapsička, ale hlavně panují mezi námi a Vonou rozpory v tom, kdy je ráno. My kosourci si myslíme, že ráno je, když se v noci probudíme a máme hlad, Vona si myslí, že ráno je, když Vona vstává. Chvilku nám trvalo, než jsme z toho vyvodili logický závěr, že vlastně mezi námi ten rozpor není až tak veliký! Stačí jen Vonu donutit, aby vstala, pak musí uznat, že je ráno, no a když je ráno, to dá rozum, že je čas na kapsičku.

 

Mikeš je moc chytrý kosourek, a tak vymyslel, že se lidi dají dobře vzbudit tak, že se vleze pod postel, otočí se na záda a škrábe se nohama do matrace zespoda. Taky ještě vymyslel, že se dá sednout na stolek vedle klávesnice a škrábat na závěsy, protože my máme závěsy, na které se škrábe úplně senzačně a zní to skoro tak krásně, jako když vržou dveře. Jenže při škrábání pod postelí musí být jeden ve střehu, protože lidi po něm hážou polštáře. A při škrábání na závěs zase vstanou a ten závěs odtáhnou na druhou stranu, takže se na něj nedá hrát na nervy. To jsou hrozné ústrky, ale lidi nám to vynahradili tím, že nám dali dvířka do dveří do ložnice. To se nám nejdřív moc nelíbilo, protože jsme se toho báli, teda já jsem se nebál, jen jsem byl ve střehu, aby mi ty dvířka něco neudělaly. A někdy jsem byl natolik ve střehu, že jsem se naučil těmi dvířky ťukat a bouchat, dokud někdo z lidí nepřišel a neotevřel mi velké dveře anebo mě dvířky neprostrčil. A to právě Mikeš, že je takový chytrý, okoukal a vymyslel, že se ráno dá bouchat dvířky, aby si Vona uvědomila, že je ráno a musíme jíst. A já jsem to zase nazpátek okoukal od Mikeše a tak se střídáme v oznamování rána oba dva. Vona se ale naučila při tom spát nebo dělat, že spí, a většinou vyleze Přednosta, protože aby nám stačil dát snídani a nepřišel kvůli tomu pozdě do práce.

 

Potom ještě jíme kapsičku napůl odpoledne, nebo masíčko, nebo někdy oboje, a jednou jsme měli odpoledne dokonce každý jeden a půl kapsičky, když nás postupně nakrmili všichni, protože my vypadáme pořád hladově, i když teda máme na stole pořád granulky pro vomelíky. Ale granulky nejsou žádné pořádné jídlo, to potvrdí deset kosourků z deseti. Vona nám teda zkouší dávat sýry a jogurty a rybičky a mlíčko Tatru, ale to všechno jsou krajně podezřelé věci, tak si jen tak někdy opatrně jeden z nás ochutná, ale cpát se tím nebudeme, když to neznáme, to dá rozum. A vůbec, já mám rád vánočku pro kočku, ale to Vona mi naschvál skoro vůbec nekupuje.

 

Anka dostává granulky pro tlustý psy vždycky odpoledne, a někdy maso nebo konzervu nebo kosti, ale někdy pak v noci chce ven, a tak Vona říká, že už jí nedá nic než granule, ale stejně ji pak Anka užebrá, to my s Ankou umíme pěkně prosebně koukat, a nejvíc žebráme zmrzlinu a taky všechno. Anka má větší granulky než máme my a já si je půjčuju a je to bezvadná hra, honit granulku po kuchyni a pak ji nacpat pod koberec na chodbě a odtud ji lovit. Ale Vona tu hru někdy pokazí, protože na tu schovanou granulku šlápne a to dá rozum, že pak je z granulky jen prášek, protože Vona je těžká, protože nám všechno sní.

 

Teď máme svůj strom na balkóně, na který máme zvláštní vchod. Teda jenom my kosourci, chudákovi Ance se sotva vejde do našich dveří nos. Ale jí to tak nevadí, protože stejně neumí vylézt na strom, je to taková přízemní čtvernožka, ale to nesmím říkat nahlas, protože by třeba se mnou přestala být kamarád, a to zas by mi bylo líto. Ona je Anka docela fajn a pěkně hřeje, když vedle ní spím přes den v posteli.

 

S tím stromem nás pěkně překvapili, to zas jo, jenže jak to mají kosourci poznat, co se to na balkóně staví, když jsme jen kosourci domácí? Nejdřív tam stál jen ten strom, jenže byl celý hladký, ani se na něm nedaly brousit drápky, a já jsem se mračil, protože mi sebrali květináče s bylinkami, ve kterých se tak pěkně leželo. Pak to ale začalo být zajímavé, pod stropem se objevila větev a Vona vylezla na štafle a dala mě na ni. Já jsem se teda nebál, protože jsem nebojsa, ale nevěděl jsem, proč tam mám být, a tak jsem mňoukal, ale místo aby mě sundala, strčila ke mně na větev Mikeše a ten tam začal šéfovat a shodil mě dolů, ale Vona mě naštěstí chytla, čímž si mě usmířila.

 

Pak se ale všechno pospojovalo a omotalo a udělali nám schůdky a už je z toho strom, a já jsem taky přišel na to, odkud se dá všude kam skákat, páááni, jsem letec světový, to Mikeš vůbec neumí. Máme taky ty svoje dveře na balkón, a tak si chodíme ven a dovnitř, jak se nám zlíbí, a to se nám líbí, i když Vona hudrá, že já neumím za sebou pořádně zavřít, protože se protahuju dvířky opatrně a zlehoučka a tak se dvířka za mnou sem tam nezavřou, ale za to já nemůžu, to dá rozum, za to může to, že je tam vysoký práh a tak se musím dvířky protahovat obezřetně.

 

Vona říká, že jsem Mňouk, protože umím mluvit. Když přijde domů malej páník, jak mu říká Anka, tak řekne: pozdrav Bertíku, a já přiběhnu a mňouknu, protože jsem slušně vychovaný kosourek. A taky mňoukám, když najednou na mě padne opuštěnost, běžím bytem a mňaučím, a Vona na mě volá: pocem, Bertíčku, no pocem se pochovat, a to mě stačí, přiběhnu a ducnu do Vony hlavou a mňouknu, jako že dobrý. Dřív takhle běhával bytem Mikeš, naříkal bolestně a smutně, ale už to dávno nedělá, jen někdy maličko na Vonu mňoukne, jako že připraven k sebrání, a taky nepřede, ale vrká. Je to legrační, neumí totiž přiběhnout pro pochování jako já, ale děla sběrného kosourka tak, že posedává kdekoli jako hříbek a nechá se zvednout a nosit po bytě. A ten Mikeš se vám nechá hodit trochu přes rameno, přilne a spočine na Voně celou svou hebkostí a Vona mu do kožíšku přitiskne obličej a fouká tam horce a šeptá mu nesmysly a nosí ho všude a když už je moc těžkej, tak si s ním sedne a Mikeš zavře oči a vrká a vrká a vrká.

 

To já jsem se dlouho nechtěl chovat a nosit, ale už se mi to taky libí, jen se ještě nedokážu tak zcela položit, jako to umí Mikeš. Ale foukání do kožíšku a šeptání se mi už moc líbí, a krásně předu, páni! To byste měli slyšet, je to nejkrásnější předení na světě, takovej motorek, perpetim kabele nebo tak nějak říká Vona, když v noci ležím u ní na dece a Vona mě hladí. To mě hladí hebce, úplně jinak než ve dne na našem stole, to je taková krása, takové silné hlazení, že si dám hlavu na stůl a zadeček mi trčí do vzduchu a ocásek mám ještě delší než obvykle. Dřív mě to vždycky hodně rozrušilo, takže jsem jí musel hned zakousnout ruku, ale Vona mě přestala pak hladit, tak teď už si dávám pozor, jen na bříšku to drbání a hlazení dlouho nevydržím, to Mikeš si to užívá a vyvaluje pupík a dělá mimino celou věčnost.

 

Anka se taky ráda hladí a drbe a všude se cpe, aby nebyla o nic ošizená, jen má smůlu, že se nemůže nosit, protože je to moc velká a těžká holka. Sice se nechová, ale zato chodí s Vonou Ven, nejenom na chodbu, jako my, když si hrajeme na Kajínky a číháme na lavici hned za dveřma, abysme se jimi protáhli a prchli na chodbu a očichávali s ocáskem statečně nahoru dveře od výtahu, dveře od sousedů a hlavně ty dvoje dveře, co vedou do dalších chodeb, za kterými voní to, co je Venku.

 

Tady mi Anka napovídá, protože já prý vím prd, co je Venku, ale mně se to ani psát nechce, když je Anka takovej sprosťák. Tak teda Venku je prý spousta pejsků, což nám teda žádnou radost nedělá, a taky jsou tam košišky a kosourci. Tak vo kosourky taky nestojíme, když se máme spolu s Mikešem, ale možná nějakou hodnou košišku bysme pozvali na mlíčko. Ale Anka nechce ani slyšet, protože vůbec nemá ráda žádné kočky, když to nejsme my. Taky je prý venku potok a louky a lesík, ale my nevíme, co to je, tak je nám to fuk.

 

Když je u nás doma Tádoš, tak jde na vycházku s Ankou on, a to my jsme hrozně rádi, protože je konečně doma klid a ne všechno vzhůru nohama, a tak se můžeme obejmout a spát spolu chvíli v posteli. On Tádoš je prý taky člověk, Dvounožec, ale je ještě malý, i když je čím dál větší. A to je dobře, protože jak je větší, už nás míň honí, ale stejně jak nás někde vidí ležet, tak se k nám rozeběhne, huláká jako blázen, a když prcháme, tak se směje zase jako blázen, dočista se předklání a plácá se do stehen, a směje se dlouho. Vona mu to zakazuje, ale vidím na ní, že má co dělat, aby se nesmála taky, a to pak nemůže mít ani žádnou auto … auto … to pak ji ten Tádoš neposlechne, to dá rozum.

 

Tak už jsem to všechno řekl, na co si teď vzpomínám, vono je toho asi víc, co by se dalo říct, ale já už jsem celej umňoukanej, protože Mikeš mi s tím nepomohl vůbec a Anka na mě celou dobu jen štěkala, že by to řekla líp, kdybych já jí do toho nemňoukal. Tak já teda nevím, příště ať si to teda naštěká sama, a já budu jen kritizovat, protože to umí každej trouba, to dá rozum.

 

Ale to je fakt všecko! Opravdu! A řeknu to radši ještě jednou, aby nebyla mejlka, tak tohle je konec vyprávění o tom, jak se nám spolu v Modřanech bydlí.

 

Foto:

http://vave-ri1.rajce.idnes.cz/Jak_se_modranske_smecce_spolu_bydli/#album

http://vave-ri1.rajce.idnes.cz/Jak_se_Mikes_a_Bertik_kamaradi/

 

(Zvířetník na Neviditelném psu, vyšlo ve dnech 31.10., 11.11. a 20.11.2008)

http://neviditelnypes.lidovky.cz/kocky-jak-se-vede-modranske-smecce-1-dtt-/p_zviretnik.asp?c=A081030_133125_p_zviretnik_dru

http://neviditelnypes.lidovky.cz/kocky-jak-se-vede-modranske-smecce-2-dtu-/p_zviretnik.asp?c=A081110_175315_p_zviretnik_dru

http://neviditelnypes.lidovky.cz/kocky-jak-se-vede-modranske-smecce-3-dt6-/p_zviretnik.asp?c=A081119_141721_p_zviretnik_dru

 

Sdílet

 

Komentáře   

 
0 #4 YGA 2012-03-22 09:16
Jojo Vave - byli jste taková poklidná smečka, trošinku mazilkovatá a trošinku předvídatelná ... než se k vám
nastěhovalo tornádo Rozárka :lol:
A Bertíček je moc šikovný kronikář, zase bys ho měla pustit ke klábosnici. A těším se na nové stránky z knihy hříchů slečny Rozálie - nic tak nepotěší jak neštěstí druhých.
Citovat
 
 
0 #3 Beda 2012-03-21 09:18
já jsem si vkládání článku i s fotkama moooooc užívala :heart: :rose:

nejvíc se mi líbí ta třetí, jak kosourci lezou v závěsu po skříni :inlove:
Citovat
 
 
0 #2 domi 2012-03-20 16:07
Umím! Omlouvám se za překlepy, tolik jsem spěchala se zkouškou.
Citovat
 
 
+1 #1 domi 2012-03-20 16:04
Milá Vave,tedy ehm, Bertíku tohle povídání bylo jedno z prvních, které jsme na Zvířetníku přečetla a bylo tak kráásné, že jsme pak četla dál a dál, jaks en slušného zabukistu sluší, Máš to prima. tak a te´d to zkusím odelst, zda to už umím. Mooc zdravím a zase příjdu. Domi
Citovat
 

Přidat komentář

V komentářích dodržujte prosím pravidla slušného chování, nepoužívejte hrubá slova nebo nadávky, neporušujte zákony ČR (např. autorský zákon) a nešiřte spam.
Při nedodržení těchto pravidel si administrátor vyhrazuje právo Váš komentář vymazat.

Bezpečnostní kód
Obnovit


Složte obrázekJoomla CAPTCHA

Přesný čas

Předpověď počasí

Kalendář

prosinec 2018
PÚSČPSN
12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31

Počítadlo přístupů

mod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_counter
mod_vvisit_counterDnes24
mod_vvisit_counterVčera241
mod_vvisit_counterTento týden1423
mod_vvisit_counterTento měsíc3455
mod_vvisit_counterCelkem362924

Online: 4
Vaše IP: 54.84.236.168
Dnes: Pro 16, 2018

Kdo je online

Právě připojeni - hostů: 70 

Přihlášení