VAVE - USAZENINY

                                                                 

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma
Email Tisk PDF

Kočka není pes aneb Jak jsme ke kočičákům přišli

 

Že kočka není pes, to ví jasně každé malé dítě, a hned ukáže na správný obrázek, ačkoli zvláště pejskové jsou velmi různorodá cháska a někteří ilustrátoři jsou hrozivě realističtí. Každý rovněž ví, že pes se drží pána a kočka domu, a když někdo někoho zrovna nemusí, tak prý že se mají rádi jako pes a kočka. Taky že kočka má devět životů. To jsou samozřejmě nesmysly. Ale že kočka není pes, to je pravda, a jako mě před lety bavilo poznávat svět psí, tak mě teď první krůčky ve světě kočičím naplňují tichou fascinací.

 

Moje zkušenosti se psy a kočkami z dětství jsou útržkovité. Babička mečová mívala kdysi pejska, snad Punťu, ale to jsem byla ještě v kočárku pro začínající chodce. Mnohem později mívala babička přeslicová, vlastně spíš dědeček, zrzavého skoro lišáka jménem Míša, ale to už jsem byla skoro velká holka, a navíc Míša většinu svého života strávil kibicováním při mariáši u štamgastského stolu v místním hotelu. Chodívala jsem tam s velkou bandaskou s víčkem pro točenou limonádu a když dědeček vyhrával, Míša se usmíval nad plátkem tlačenky a já jsem byla již poněkolikáté představena místním mariášníkům a pan výčepní mi spolu s limonádou podal čokoládu–pohádku a dědečkovi na lístek pod řádku čárek napsal velké Č. Pak jsem ještě krátce poznala boxerku Zorinku, ta dělala společnost tatínkovi, dokud se nerozhodl odejít za Duhový most. Potom byla Zorinka ještě chvíli s babičkou a když ani to nešlo, vzal si ji tátův kamarád do svého domku se zahradou.

 

Co se týká kočenek, tak ty odjakživa neodmyslitelně patřily k domu z červených neomítnutých cihel, k domu, který stál tak osaměle, že tatínek napsal březovými větvičkami na velkou lípu u domu „Aljaška“.

 

Moje babička mečová byla drobná a časem čím dál ohnutější, měla krásné šedivé vlasy stočené do malého drdůlku, který byl upevněný malými želvovinovými hřebínky. A kolem nohou se jí pletla nebo na rameni vždycky seděla nějaká ta Micka nebo Minda nebo Zrzeček. Micky a Mindy bývaly krásné tříbarevné kočenky a Zrzeček byl rezavý mourek. A někdy babička mívala ještě jednu kočičku, černobílou, a to byla Mína. Víc jak tyhle čtyři kočky nemívala. A protože jsem tam nebydlela, jen chodila na návštěvy a pobývala nějaký čas v létě, nedovedla jsem odhadnout, jak často se kočky vlastně obměňovaly. Když se některá z nich nevrátila z toulek, stačilo počkat na nejbližší vrh. Babička říkala, že vždycky se narodilo několik tříbarevných koček, jeden zrzavý mourek a sem tam černobílá kočička. Vybraný následník dostal jméno po svém zmizelém předchůdci a nežádoucí koťata ještě jako úplně malá babička zabila a zahrabala do hnoje. Zní to drasticky, ale tehdy se veterinář volal jen k velkým užitkovým zvířatům, a to jen v těch nejnutnějších případech. Kastrace kočky? To snad nemohlo napadnout ani obecního blázna! Zpětně si s bolestí uvědomuju, že jediných krutostí ve vztahu ke zvířatům se babička nejspíš dopouštěla kvůli mně. To když jsem tam bývala v létě a narodila se koťátka, nedovolila jsem jí je zabít ještě úplně malá, nechtěla jsem, aby je zabila vůbec, a babička mi to slibovala a pak mi vždycky říkala, že koťata rozdala, ale asi to bylo bohužel jinak.

 

Pak odešel za Duhový most dědeček přeslicový a později tatínek a mé zvířecí světy se rozpadly, zmizely. K první pejsce jsem se dopracovala až skoro v pětatřiceti, a to ještě náhodně. Kolegyňka v práci měla kokřici, která se na chatě velmi zamilovala do sousedovic pudlíka, a protože nešlo o lásku platonickou, narodila se čtyři kouzelná štěňátka. Píďulka byla původně zamýšlena jako pejsek pro dědečka kamaráda mého syna, ale protože dědeček odjel na dva dny na ryby a ona byla okouzlující plyšáček, zůstala už u nás a dědeček dostal její sestřičku.

 

Příchod štěněte do rodiny sice znamená obrovskou změnu, ale v zásadě se dá přirovnat k příchodu dítěte; odstěhujete vše, co se dá rozbít a sníst do výše pasu, a je to. Před štěnětem je pak dobré ukrýt i boty, pásky a kabelky, před oběma mláďátky pak zavírat do skříňky piškotky. Děťátko je nutné po spaní a po jídle vysazovat na nočník a štěňátko vyvádět ven. Dítě učíme paci paci pacičky a štěně sedni, lehni a přines. Dítě i pes jsou jedné krve s námi, a tak je dorozumění s nimi sice zpočátku trochu obtížnější, ale v zásadě se s nimi domluvit lze. Pravda, mezi malým človíčkem a pejskem by útlocitnější duše při podrobnějším pohledu jistě našly několik dalších rozdílů, ale ty nejsou až tak zásadní.

 

I když jsem velmi dlouho toužila po tom žít se psem, byl jeho příchod do rodiny nakonec velmi nečekaný a náhlý. A stejné to bylo s kočkou, vlastně bylo mnohem nepravděpodobnější, že by kdy s námi mohla bydlet, a nakonec máme doma kocourky dva!

 

Má dlouhá léta latentní touha mít kočenku vykrystalizovala zcela jistě díky Zvířetníku, kočičí lidé tu píší neobyčejně kouzelně a jejich vyprávění byla jako z jiného světa. Ovšem doma mé zlehka nahozené přání mít kočenku pokaždé narazilo na rozhodné NE. Když jsme pak navštívili Kočičí babičku a přednosta viděl to kočičí nadělení, NE dostalo zdůvodnění. Alergie. Časem byla tato hypotéza pro nedostatek důkazů opuštěna a zůstalo se u NE s dovětkem, že kočky do paneláku nepatří. Marně jsem vedla osvětové řeči a prováděla praktická cvičení v případě, kdy jsme se několikrát dostali do blízkosti koťat, a já jsem je chovala a nabízela chovat mužskou částí rodiny. Ale přednosta si kotě vůbec nevzal a synek jen chvilku do kotěte zlehka a nedbale dloubal a pak řekl: „kočička mi utekla“, čemuž nebylo se co divit.

 

Ale říkává se, že všeho do času a že na každého někde čeká jeho osud. A je jisté, že Centrální distribuce (dále CD) má přehled a ví přesně, co kdy kam komu. V tomto případě to měla poněkud komplikované, ale zvládla to na jedničku! Nitky se začaly splétat už před lety, kdy moje neteř začala studovat medicínu a rozhodla se pro psychiatrii a ne pro oční lékařství a zrovínka letos odpromovala a začala pracovat v jedné léčebně pro bolavé duše. Pak taky se CD musela postarat, aby můj povedený švagříček nedostal parcelu, kterou chtěl, a musel si koupit domeček, co má malý dvoreček. A taky aby slavil ty kulaté narozeniny. A aby se letos v létě v rouře na zahradě té léčebny narodil jeden pruhovaný kocourek. A aby přednosta propadl kočičímu kouzlu. No a pak už to šlo ráz na ráz, zajeli jsme na tu oslavu, kde neteř dala tatínkovi-švagříčkovi to kotě, já jsem jen tak cvičně povídala, že by se mi líbilo ho mít, a najednou přednosta povídá, že když mi ho švagříček dá, že si ho mohu vzít domů. Tak jsem se honem neteře zeptala, zda jsou v rouře ještě koťata-náhradníci, informaci, že ano, jsem zatajila švagrové, s jejíž pomocí jsem přesvědčila švagra, aby mi to kotě dal, když jsem mu po straně pošeptala, že kotě-náhradník už je skoro na cestě – a bylo to hotovo! Tak a ne jinak to bylo!

 

Takže je noc 29. září a já jedu domů, na klíně mi spí v ručníku zabalený malý kocourek Mikešek a já se ho potmě dotýkám, jestli je to všechno pravda, a on přede, aby mě ujistil, že ano. Chvíle plné něžného porozumění skončí hned doma na prahu, protože Anka okamžitě začne s výslechem třetího stupně: co to neseš? no fuj! zahoď to! proč to sem neseš? grrr! vrrrr! hned to pusť! fuj! ty čuně jedno! a kde jsi to vůbec sebrala? grrrr! takovou fujku! pusť to! vrrrr! pusť mě na to, já tě toho zbavím hned!

 

Vzhledem k tomu, že už byla půlnoc a Anka hulákala jako na lesy, nastěhovali jsme Mikeška i se záchodem k synovi do pokoje a Anku do ložnice, ale stejně mě budila celou noc, že jako musí nutně ven, bylo ovšem jasné, že kontroluje, zda se někde po bytě nepohybuje ten divně vonící vetřelec. Moc dobře si asi pamatovala, jak ji ještě jako štěně vyděsila jedna voprsklá sídlištní kočka, a hodlala si zpětně vyřídit účty.

 

Ráno to nebylo o moc lepší, Ance se rozčilením klepala brada a Mikeš na ni syčel. Ale velmi rychle zjistil, že Anka je tvor přízemní a že pokud on bude chodit po vršku všeho, na co se vyšplhá, je v bezpečí. Na zemi to bylo horší. Jakmile ho Anka někde zahlédla, začala ječet, vystartovala, Mikeš se dal na úprk a hbitě se zachránil v nějaké skulině, do které se Anka nedostala. A protože je Mikešek chytrý kluk, brzo zjistil, že když neprchá, Anka neloví. Chovala jsem Mikeška a nechávala ho očuchat Ankou a říkala jí, že Mikešek je malej, jako jí to říkám u pejsků. Anka čuchala a ňuchala a nakonec se jí podařilo Mikeškovi olízat prdýlku a tím ho přijala za svého, jako před rokem přijala Tádoška. Takže po pár dnech, kdy jsme přes den zavírali Mikeška u syna v pokoji, už jsme je s klidem v duši nechávali pohromadě a při příchodu domů nacházeli společně ležet v naší posteli.

 

Mikešek si tedy našel své bezpečí a já jsem zjistila, že právě to obývání vyšších sfér znamená jeden z největších rozdílů mezi psem a kočkou. Kočka že je levitující bytost, mimozemšťan, který potřebuje nekonečně mnoho přistávacích a odpočivných ploch. Najednou jsem byla postavena před skutečnost, že příchod hedvábné kilové kuličky znamená přijít o většinu odkládacích ploch a úložných prostor. Že rozšířený parapet za lavicí pod kuchyňským oknem, po kterém jsem toužila tak dlouho, a tak hezky jsem si ho zabydlela nezbytnými zbytečnostmi, se nejlépe hodí za kočičí pozorovatelnu. Že své hezké jednoduché vázičky mohu strčit do krabice, protože jsou příliš labilní.

 

Kočky jsou kouzelné a hravé bytosti a mávnutím tlapky udělají z dvounožců své pokorné poddané, kteří jim budují plyšové hrady a přinášejí v oběť kožešinové i barevné myšky, míčky a hračky z korálků a peříček, s rolničkami i bez. Součástí domácnosti se stane řada maličkých barevných mističek a košík plný kapsiček s masíčkem pro kočičí juniory. V lednici nechybí nikdy kvalitní bílý jogurt a výběr měkkých a tvrdých sýrů je nebývale široký a k nelibosti mužské části rodiny jsou uloženy v tabu části lednice. V mrazáku je několik plochých sáčků s nadrobno nakrájeným hovězím masíčkem. Zem je poseta malými hračkami a nespočetnými papírovými myškami. A všude jsou malé či větší kočičí pelíšky.

 

Kožešinové myšky u nás zakusuje Anka, rozžvýká je a oslintá a zanechává na místech, kde na ně nutně sáhneš naslepo. Papírové myšky loví Mikešek a pyšně mi je nosí do postele a rovná je u polštáře. Bertík loví Anku a Mikeška. Ale to jsem předběhla událostem.

 

Zatím máme doma jen mourovatého něžného kocourka Mikeška, který se rád mazlí a chová, a proto si vynalezl dvě sběrná místa. Jedno je na konci opěradla sedačky poblíž jeho hradu na klíčovém místě, okolo kterého procházíme z kuchyně do srdce obýváku. Druhé je na rohu stolu v kuchyni, u kterého stejně jíme jen o Vánocích a při návštěvách, takže byl kočičákovi okamžitě obětován coby jídelna; to byla nutnost, v domácnosti, kde je Anka, by se žádná kočka na zemi nenajedla. Mikeš je opravdu chytrý kocourek, okolo těchto míst se procházet prostě musí a Mikešek se tam naučil sedět tak úhledně a opuštěně, že ho bezpodmínečně musíš sebrat a hladit a foukat mu do kožíšku, až blahem přivírá oči a zapíná svůj motůrek, podle kterého mu syn říká Dýzlíček a já zas všem hlásím, že máme doma značkového kocoura. A když mám Mikeška v náruči, tak on se otočí a položí mi přední pacičky na tváře a dává mi pusinky, někdy jen tak ťukavě dává čumáček k mým ústům a někdy mě olizuje svým malým drsným jazýčkem, a to pak blahem přivírám oči já.

 

Přiblíží se víkend a přijíždí Tádošek. Nejdřív na chodící plyšovou hračku kouká nedůvěřivě, ale pak ho zvířátko v adekvátní velikosti nadchne. Volá na Mikeška „ma-u“ a učí se mu dělat malá a Mikešek drží a přede. Anka na ty dva prcky neustále dohlíží a oko zavře, jen když Tadeášek a Mikešek usnou, každý ve své postýlce.

 

Příjezd Tádoška znamená, že je nutné přestěhovat kočičí záchůdek nahoru na skříňky v obýváku. Jsme domácnost paneláková a neoplýváme velkou předsíní nebo koupelnou a vzhledem k tomu, že Tadeášek je dítko velmi koumavé, nemůžeme nechat krabici se stelivem na chodbě v úzké chodbičce před zrcadlem. Mikešek velmi rychle pochopí, že na záchod musí jinam, a na novém místě stejně přísně a podezíravě dohlíží na jeho čištění. Vždycky mám pocit, že je jako pirát, který si na pláži zahrabal do písku bedny s poklady a teď musí bezmocně přihlížet, jak mu je někdo vyhrabává a odnáší. Když je záchůdek na zemi, dohled drží i Anka, naštěstí se nepokouší, na rozdíl od Mikeše, ukryté karboše (dle Bedy, díky) bránit vlastním tělem. A když už se mi podaří všechno vylovit a hezky uhladit povrch, Mikeš tam okamžitě vleze a vyrobí si a zahrabe další poklad. Bertíka naštěstí nechávalo čistění záchůdku zcela chladným, až do dneška. Dneska jsem měla pocit, že dírkovanou lopatkou vybírám z bedničky jednoho kocourka po druhém.

 

Již podruhé jsem zde zmínila Bertíka. No to je přece naše druhé kotě, středně chlupaté, svrchu černé a zespoda bílé. Na předních tlapkách má ponožky a na zadních podkolenky. A kolem čumáčku jako by někdo trošku nakřivo rozhrnul černý závěs a pod ním se objevila sněhobílá záclona, tak krásně je vybarvený. A jak jsme v naší původně nekočičí domácnosti ke druhému kotěti přišli?

 

No vcelku jednoduše! Protože na Zvířetníku fungoval Rozhledník neoficiálně už dávno, věděla jsem, že je lepší mít dvě kočky, a obzvláště pak koťata. Dlouho mi to nevycházelo, celý měsíc dokonce!, ale pak vyšel na Zvířetníku článek Pepík z Mělníka a v něm fotka malého Pepy s bílými ponožkami. Vyprávěla jsem o Pepovi, četla jsem nahlas o Pepovi a ukazovala jsem fotku Pepy a dostala jsem souhlas zavolat si a Pepu si zamluvit. Jenže milý Pepa už byl pár dnů u svých lidí. A co teď, když už bylo schválen druhý kocourek? No jasně, přes Zvířetník se člověk dozví všechno a taky se mu dostane veškeré pomoci a všechno tu sežene. Natož kotě! I když má mít bílé ponožky a být stejně starý nebo maličko mladší než Mikešek, protože on je kocourek něžný a takový delikátní od čumáčku po konec ocásku. Nakonec se správný adept našel velmi rychle, kocourek, kterého našla Štětinka a zachránila ho spolu s Janou Bu. Kocourek dostal podle fotky na dálku jméno Bertík a v pátek 2. listopadu jsme si pro něj zajeli k Janě.

 

Moje představa byla, že doma otevřeme přepravku, koťata se vrhnou sobě do náruče, pak si dají babu a začnou se honit a Anka na to bude moudře dohlížet. Ale ouha! Na přepravku v chodbě s odporem koukala Anka i Mikeš a když jsem z ní vylovila malé černé nic, Mikeš zasyčel a začal vrčet. Anka to pochopila tak, že má Mikeška bránit, a na Bertíka se zamračila, Bertík se nedal a zasyčel na Anku. S úžasem jsem sledovala, jak se domácí zvířata semkla, fenka a kocourek, a bok po boku nedůvěřivě sledovala malého kočičího klučinu, jak se rozhlíží po svém novém domově. Když jsem hladila Bertíka, Mikešek mě pak nedůtklivě očuchával a nenechal se pohladit, otáčel se ke mně zády a na pusinky jsem musela na několik dnů zapomenout. Po svých visutých cestách sledoval každý pohyb vetřelce, asi jako sledovali horní chlapci pohyb žandárov v údolích. Skoro dva dny trvalo napětí, dva dny si hrál Mikeš na uraženého domácího pána a nechtěl o Bertíkovi ani slyšet, mimo dvou tří krátkých výpadků z role, kdy se s ním chvíli honil a hrál.

 

Chování domácích zvířat mě opravdu překvapilo, najednou byli k sobě těsně natisknuti v posteli a ačkoli dřív za dveřmi koupelny na mě čekávala jen Anka, teď tam seděl po jejím boku i Mikešek. Atmosféra byla silně napjatá, ale malý Bertík si dokázal poradit. Nejdřív si vybral za svého dvounožce přednostu, prostě si k němu lehal a koukal na něj a předl, a tak získal ruce, které ho ochotně drbou a přenášejí, naklepávají mu polštářky, hájí ho a rozmazlují. Potom se Bertík, s vědomím, že má krytý týl, vydal na cestu na psí deku a lehnul si vedle Anky. Ta ho chvíli podloubávala čumákem a pak provedla svůj přijímací rituál, umyla Bertíkovi prdýlku a tím ho přijala do rodiny. Mikešek byl ve střehu déle, vrčel na Bertíka skoro dva dny, ale pak přirozená hravost a druhová příbuznost zvítězila a kocourci utvořili hebké bratrstvo, které vyvádí svým řáděním Anku z míry. Jakmile se kocourci pustí do pranice a vypísknou, už je u nich Anka a kouká, kdo komu ubližuje. Jakmile vidí kočičí honičku, pustí se za kocourky a snaží se je uklidnit, přičemž mírně nadržuje Mikešovi, přece jen je domácí déle. Důsledek této psí péče je, že kocourci se naučili prát se zcela potichu a také v místech, kam Anka nemůže. Když k nim přiběhne a přetrhne jejich hraní praní, ukryjí se hbitě a pak opatrně vystrkují hlavičky, jestli už jejich vychovatelka zmizela do svého pelechu, a když ano, mrknou na sebe a začnou se zase lovit.

 

Baví mě sledovat, jak jsou kocourci jiní. Mikešek je hedvábná proužkatá něha. Bertík je čertík a koumák a pochodující hlad. Mikešek sedí na parapetu a sleduje, jak se větvičky kývou ve větru, pozoruje běžící stíny a krmící se sýkorky. Bertík sedí na parapetu, vyskakuje na šňůrku od žaluzií, loví ji, houpe se na ní a brnká na vodicí strunu. Mikešek si stanovil roh kuchyňského stolu za sběrné místo, Bertík jako odraziště k přeskoku na linku. Tam Mikeš ještě nebyl, Bertíka sundáváme z linky několikrát denně. Bertík je ukecanější než Mikešek, který často mňouká bezhlase. Ačkoli, když se u nás Bertík objevil, žasla jsem nad tím, jak bohatou škálou zvuků Mikeš oplývá: syčel, vrčel, bručel, huhlal, mňoukal a žbrblal, a to po straně i přímo mně do očí. Mikešek má drápky zatažené, ale Bertík ještě ne pokaždé, ještě v něm přetrvává nutná ostražitost z dob, kdy byl odkázán sám na sebe. A Mikeš je drápavější, zatím ignoruje šplhadlo i drápadlo v podobě provázkové rohožky přidělané na stěně. Zato kočičí trávu milují oba stejně a podupou ji a uválejí během pár minut, co dostanou novou. A taky oba kočičí kluci mají společnou hebkost a něžnost a krásně předou. I potmě je vnímám, cítím, jak se tiše přibližují tmou a pak lehce zalehnou do důlku na mé dece.

 

Když máte doma psa, naučíte se chodit ven i za tmy a v počasí, kterému se bůhvíproč říká psí; pokud vím, žádný pes by si takovou slotu za „své“ oblíbené počasí nevybral. Když máte doma kočku, naučíte se sdílet život s bytostí, která je jiná než vy. Zjistíte velmi rychle, že vaše, případně architektovy představy o uspořádání prostoru a předmětů v něm se zcela, ale naprosto zásadně liší od představy kočičí. A taky zjistíte, že nikdy nejste sami a že nikdy nepřicházíte do prázdného bytu, ať už máte psa nebo kočku.

 

Kočka není pes. A to je moc dobře. Pouto, které nás váže se psem, to naprosto výjimečné prolnutí duší, to se utvářelo během miliónů nocí, kdy člověk seděl pod nebem s hvězdami tak jasnými a ještě bezejmennými, a jeho společníkem a ochráncem před nočním světem byl jen oheň a pes. Soužití člověka a kočky nám umožní pochopit, že mnohé důležité věci, možná ty nejdůležitější, zůstávají ukryty pod povrchem. A taky, že člověk není pánem nad zvířaty, ale může se stát jejich společníkem. Pro obě zvířata pak platí v nejvyšší míře, že člověk je odpovědný za to, co k sobě připoutal. Ze všech živočišných druhů jsme si již před dávnými věky za své nejbližší přátele vybrali právě je, a oni nám vyšli vstříc a vybrali si zase nás. Přizpůsobili se a přizpůsobují se našemu životu a námi měněným podmínkám natolik, že teď jim to musíme vracet, musíme se stát pokornými pozorovateli těch odlišných světů a snažit se je pochopit a umožnit jim v našem světě žít co nejlépe. Možná, když se nám to podaří u našich nejbližších společníků jiného druhu, naučíme se lépe pochopit a hlavně lépe vycházet i se světem, který nás obklopuje.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(Zvířetník na Neviditelném psu, vyšlo ve dnech 12.11., 15.11. a 22.11.2007)

http://neviditelnypes.lidovky.cz/kocky-kocka-neni-pes-aneb-jak-jsme-ke-kocicakum-prisli-1-pp0-/p_zviretnik.asp?c=A071111_194616_p_zviretnik_dru

http://neviditelnypes.lidovky.cz/kocky-kocka-neni-pes-aneb-jak-jsme-ke-kocicakum-prisli-2-ppd-/p_zviretnik.asp?c=A071114_175632_p_zviretnik_dru

http://neviditelnypes.lidovky.cz/kocky-kocka-neni-pes-aneb-jak-jsme-ke-kocicakum-prisli-3-ppf-/p_zviretnik.asp?c=A071121_150047_p_zviretnik_dru

DALŠÍ FOTO:  http://vave-ri1.rajce.idnes.cz/Nedele_s_kotaty/

 

Sdílet

 

Komentáře   

 
0 #7 Beda 2015-01-08 20:39
Cituji Vave:
něco o smečce sepsat, už je to hodně dávno, co jsem o nich psala naposled.

No jo, to je vlastně taky pravda!!!! A nějaké album rajčatové by se taky šiklo :-)

Tady v tomto článku prostě MILUJU tuto fotku
Citovat
 
 
0 #6 Vave 2015-01-08 16:57
Cituji Beda:

To je prostě nádhera a je to ilustrace toho, jak dobře umíš své zvířecí představenstvo pozorovat, číst a následně představovat druhým. Díky za tento článeček!!!!!!!

Děkuju, Bedulko. Ehmm, budu se muset pochlapit a něco o smečce sepsat, už je to hodně dávno, co jsem o nich psala naposled.
Citovat
 
 
0 #5 Beda 2015-01-07 21:20
Tak jsem si u příležitosti přerovnávání stopětek po čase zase trochu zalistovala v celém webu a (jak překvapivé, že?) zaujala a přitáhla mě sekce O zvířátkách na Zvířetník. A zejména tento článek je můj převelice oblíbený a taky se v něm hodně kochám spoustou fotek.

Co vyzvednout? To je hodně těžké, celé psaní je opravdu něžné a po kočičsku hebounké. Nicméně tady jsem se hodně blaženě usmála - "Mikešek se tam naučil sedět tak úhledně a opuštěně, že ho bezpodmínečně musíš sebrat a hladit a foukat mu do kožíšku, až blahem přivírá oči a zapíná svůj motůrek..."

To je prostě nádhera a je to ilustrace toho, jak dobře umíš své zvířecí představenstvo pozorovat, číst a následně představovat druhým. Díky za tento článeček!!!!!!!
Citovat
 
 
0 #4 YGA 2012-03-12 09:23
Tak Vave, znovu jsem se seznámila s tvojí čtyřnohou domácností. Myslím, že u vás je heboučko a vrnivo ... a nejen díky kočičákům a Ance :-)
Citovat
 
 
0 #3 Karolína 2012-03-11 09:59
No, koukám, že já jsem taky nějaká "neuvěřitelná". Nečetla jsem to po sobě, to je výsledek. Nicméně - povídání je opravdu kouzelné a díky za něj.
Citovat
 
 
+1 #2 Karolína 2012-03-11 09:57
Vave, to je tak krásné povídání, úplně vidím to seznamování. U nás to probělo tak neuvěřitelně hladce, že mi to až připadá neuvěřitelné. Melda jen lehýnce zasyčel na Zrzínka, ale pak už jen zvědavě čekal, až vyleze ze šatny, aby si ho mohl očmuchat a moc si chtěl hrát. Tak to měl trochu smůlu. A na Ríšu vlastně nezasyčeli ani jeden, přijali ho okamžitě. Jo, je to krásný a bohatý život s kocourky! Tak ať vám to ještě hodně dlouho vydrží.
Citovat
 
 
+1 #1 Beda 2012-03-10 10:48
krásné chlupaté povídání a úžasné fotky :clap: :inlove: :kiss:

moje veliká láska je něžný proužkatý Mikešek :oops: :heart: :heart: :heart:
Citovat
 

Přidat komentář

V komentářích dodržujte prosím pravidla slušného chování, nepoužívejte hrubá slova nebo nadávky, neporušujte zákony ČR (např. autorský zákon) a nešiřte spam.
Při nedodržení těchto pravidel si administrátor vyhrazuje právo Váš komentář vymazat.

Bezpečnostní kód
Obnovit


Přesný čas

Předpověď počasí

Kalendář

srpen 2018
PÚSČPSN
12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031

Počítadlo přístupů

mod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_counter
mod_vvisit_counterDnes145
mod_vvisit_counterVčera663
mod_vvisit_counterTento týden808
mod_vvisit_counterTento měsíc13246
mod_vvisit_counterCelkem320340

Online: 10
Vaše IP: 54.80.93.19
Dnes: Srp 21, 2018

Kdo je online

Právě připojeni - hostů: 31 

Přihlášení