VAVE - USAZENINY

                                                                 

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma
Email Tisk PDF

S Ankou na Šumavě

 

Letos v té dlouhé a studené zimě jsme se tak dlouho nemohli dohodnout, kdy a zda a kam na vodu, že jsme prováhali ten správný čas na objednání lodí, a tak jsme hledali náhradní řešení. Mně se moc nechtělo s Ankou a se svými zády do stanu, protože když prší, stává se ve stanu mokrý pes živelnou katastrofou. Taky jsem argumentovala tím, že když nebudeme mít stan a spacáky, nepotáhneme jako vždycky milión věcí.

 

A tak začal můj přednosta hledat na internetu kemp, kde by měli malé chatičky, ve kterých by se dalo i vařit, a kde mají rádi pejsky, kde je taky nějaká voda a kde se dá dělat volný oheň. Nejdříve jsme se soustředili na místa podél Berounky, Sázavy, Vltavy a Lužnice, ale pak jsme si uvědomili, že by mohlo být pro nás trýznivé koukat ze břehu na vodáky a být přitom suchozemskou krysou, a rozšířili jsme okruh. Nakonec Vašek našel kemp v Úbislavi poblíž obce Stachy, kde všechno výše uvedené měli a dokonce měli i volný termín, který jsme chtěli. Velice jsem si libovala, že nastupujeme v sobotu 8. července a doma jsme již od pátého, takže všechno stihnu v klidu připravit a zabalit. Jenže bylo takové teplo, a když jsme leželi ve čtvrtek odpoledne s Ankou u jezu v Dobřichovicích a moc nás to nebavilo, tak jsem si říkala, co asi budeme celý pátek doma v Praze dělat, a co kdybychom vyjeli už zítra ráno a vzali si s sebou stan a spacáky (na jedinou noc!) a po cestě do chatičky někde přespali.

 

Nu, a jak bláznivě řekli, tak i udělali. Ve skutečnosti to ovšem nebylo tak úplně hladké, protože nějaké věci, které jsme si chtěli vzít, ještě visely na šňůře na balkóně, a taky jsem měla v plánu udělat synáčkovi na víkend bramborový salát a řízky, aby nepošel hlady, a ani jsme nevěděli, kde na půli cesty bychom stan rozložili a hlavu složili. Ale nakonec se všechno zadařilo a v pátek ráno jsme vyrazili směr Horažďovice, abychom celý den a celou noc ve vodáckém kempu u ledové Otavy teskně lkali nad tím, že nejsme letos také vodáci.

 

V Horažďovicích tedy začala naše letošní kamenná dovolená. Kamenná proto, že jsme si naplánovali prohlídky hradů, hradišť, zřícenin, menhirů a jiných zajímavých a podivuhodných kamenů. Prvním navštíveným „kamením“ byla ještě v pátek odpoledne zřícenina hradu Prácheň, kde mi cestou došlo, že jsem ve svých kamenných plánech zapomněla na to, že hrady obvykle stávají na strmých a nepřístupných kopcích, ale už se s tím nedalo nic dělat. Zrovna jako s tím, že jsem samou splaveností zapomněla fotit, i když jsem foťák vynesla až na vrchol Práchně.

 

Protože naše chatička měla být volná až v sobotu po obědě, zajeli jsme dopoledne na Rabí. Je to velice impozantní hora organizovaných kamenů a výstup po dřevěném schodišti na vrchol donjonu byl pro mě a Anku jedním z našich vrcholných životních výkonů. Anička se vůbec ukázala jako zdatný turista a při druhé prohlídce zvládla i sestup příkrými schody do tmy – totiž všude dole na jihu mají v temných místnostech čidla, dokonce i na hradech, takže vstup do neznámých prostor je leckdy dobrodružný. Jako u jedné benzínky, tam jsem na čudná čudla narazila poprvé. Z osvětlené prodejny vstoupím dveřmi s nápisem WC do tmy. Šátrám podél dveří, ale nikde žádný vypínač. Za chvíli se samo rozsvítí a já vidím několikery další dveře. Dveřmi s obrázkem holčičky vstoupím do další tmy a opět šátrám, opět nic nenajdu a opět se světlo objeví samo od sebe. A já vidím, že stále ještě nejsem v kýžené místnůstce, nýbrž v další místnosti s mnoha dveřmi. Tak do jedněch rázně vejdu a poučeně stojím. A stojím a stojím a pak lehce nabroušeně šátrám a nacházím a rozsvěcuji si postaru ručně. A hle!, konečně jsem tam, kde jsem tolik toužila být.

 

Nu, odskočila jsem si, a již jsem zpátky na Rabí. První prohlídku se šplháním vzhůru máme za sebou a procházíme druhý okruh. Tady byla průvodkyně tak laskavá, že nám nabídla i jiný přístup do sklepů, kdybychom s pejskem schody dolů do tmy nezvládli, a tak jsme šly s Ankou napřed a zezdola pak pyšně hlásily, že jsme bez újmy zdrávy došly. A za námi i všichni ostatní – no bodejť, když už šli do rozsvíceného! Po prohlídce hradu jsme ještě zašli na židovský hřbitov, dovnitř s námi Anka samozřejmě nešla, a pak po obědě vyrazili do kempu.

 

Zklamáním bylo, že rybník v kempu, který se nám líbil na fotkách na internetu, byl vypuštěný; čistil se a opravoval. Příjemným překvapením pak byla černá kulatá labouška Kettynka, která za deset dnů čekala štěňátka a kterou si majitel kempu ten den přivezl, aby měla klid od svého příliš starostlivého partnera doma. Bohužel Kettynka se ukázala jako zdatná žebračka, která neustále obcházela chaty a postávala na prahu s výrazem „Paní, dajte kúsok chleba nebo salámu nebo alespoň piškotku, nemám co dát svým hladovým dětem“, dokud něco nedostala a pak šla o chatu dál a tak se přecpávala, že zdvojnásobila během jediného dne svůj objem, a tak ji pan Žižka zase dovezl domů ke šťastnému tatíkovi. Dalším příjemným překvapením bylo, že se po kempu popásalo stádečko oveček – hlavně pro Anku to bylo překvapení a také výzva. Několikrát nám předvedla, jak se ovce naháňajú a zaháňajú a byla velmi zklamaná, že jsem ji za to nechválila, nýbrž jí lála. Ale po dvou dnech už na kariéru ovčáckého psa rezignovala a jen krátkým štěknutím nám oznamovala, že ví o tom, že se na pozemku pohybují vetřelci, ale že s tím díky naší nevděčnosti nehodlá nic dělat. A nejpříjemnějším překvapením byl místní kiosek, kde byly v nabídce každý den nějaké báječné domácí pokrmy a také se daly objednat grilované a venku pečené specialitky.

 

Na naše dopolední výpravy za kameny s námi Anka většinou nejezdila, ono bylo dost horko, ale po odpoledním spánku a odpolední přeháňce s námi chodívala na houby a na procházky po okolí, což se jí líbilo, jen jí zjevně chyběl domácí potůček, protože se v tom horku povalovala v každé bahnité louži.

 

Měsíční kámen, pravěký menhir dobíjející nebo vybíjející energii, to podle toho, jak se k němu postavíte, se dá najít snadno, vede k němu lesem turistická značka. Ale najít na kraji lesa Větrný kámen, to už je docela kumšt. Samozřejmě, že je také plný energie. A kousíček od něj jsou základy pravěké svatyně a ta má v sobě takovou sílu, že jsem vůbec nedokázala do ní vstoupit – a to už je co říct, protože já jinak vlezu všude. Zajímavé je, že oba tyhle kameny jsou si energeticky velice podobné, ačkoli jsou relativně daleko od sebe, a když si o ně opřete hlavu, máte podobné vidiny. Kousek dál lesem od Větrného kamene je Sluneční kámen a i když je vlastně blizoučko, je úplně jiný, veselý, silný, hřejivý. Z paloučku, na kterém stojí, se roztékají pramínky životodárné vody do tří směrů.

 

U všech těchto kamenů jsem intuitivně položila malý přírodní dárek, každý dostal něco jiného. A jak jsem koukala, nebyla jsem sama, a dokonce ty moje dary byly vždy stejného druhu, jako ty, co už tam byly předtím položeny. A poblíž Měsíčního kamene jsem v lese našla zmenšený „model“ tohoto kamene a upravené rituální místo. Květiny nebyly ještě úplně zvadlé. Zajímavá, tajemná místa. Prastaré kameny.

 

Královský kámen je něco úplně jiného, je to po turistické značce dostupný vrch plný přírodních kamenných srubů a v jednom z bloků je od roku 1899 vytesán křesťanský kamenný oltář. I tam bylo plno dárků – květin, věnečků, svaté obrázky a taky opršelé přeložené papíry pod kameny. Že by přání? Modlitby? Nevím, nečetla jsem je. A jak jsem byla tím místem okouzlena, jak jsem to tam všude prolézala, tak jsem si ani nic nevyfotila.

 

Boží kámen jsem si nechala na konec. Také se špatně hledá, nevede k němu značená cesta. Je to prý nejsilnější energetické místo v Čechách a je fakt, že jsem tam nedokázala být více než deset minut a že se mi pak celý den tak zvláštně „vznášela“ hlava. Kdo nevěří, ať tam běží, stojí to za to.

 

Obří hrad, to je zase úplně jiné kamení. Samozřejmě je na úděsném krpálu a je to opravdu OBRovský areál. Někde jsem se dočetla, že to je dílo keltské, a jinde zase, že haštalské. Ale vzhledem k tomu, že se stejně neví, kdo to vlastně byli Keltové a kdo Haštalové, je to nakonec jedno. Bylo tam moc krásně a taky jsem tam našla další oltář, rituální místo s vadnoucími obětinami. A po cestě dolů jsme našli modráčky a křemenáče a všudypřítomné masáky. Z Obřího hradu je krásný výhled do kraje a je i velice dobře vidět Kašperk.

 

Ten jsme samozřejmě také navštívili, je to prý nejvýše položený královský strážní hrad, ale přece jen je to proti předchozímu „kamení“ příliš novodobé místo. Ale za prohlídku určitě stojí.

 

Byla jsem na Šumavě poprvé a vlastně jsem nenavštívila žádné z těch chronicky známých míst. Ale byla jsem nadšená a okouzlená a určitě se tam chci příští rok vrátit a zase jezdit po ztracených silničkách a chodit na ztracená místa. Možná to budou další kameny nebo voda, kdo ví.

 

Andulka s námi jako obvykle chodila všude ráda, dokonce se s námi koukala v hospodě i na finále MS ve fotbale, ale řekla bych, že návrat domů uvítala s nadšením. Soudím tak podle toho, že okamžitě zalezla pod postel a zůstala tam několik hodin.

 

Fotky k tomuto povídání najdete u Helenky na Hadopasech. Povšimněte si, prosím, fotky Opalujícího se pejska, o kterém ve vyprávění nebyla řeč. To byl velice zajímavý úkaz. Poprvé jsme ho viděli, když jsme projížděli prvně Úbislaví do kempu. Na horizontu uprostřed silnice trčely vzhůru strnulé nohy a já říkám Vaškovi lítostivě: podívej, mrtvý zajíc. A Vašek na to, ale to je mrtvý pes. V tu chvíli nohy zmizely a na obzoru se objevila hlava pejska, který na nás pohoršeně a vyčítavě hleděl, že ho rušíme v opalování. Pak se pomalu zvedl a přešel na kraj silnice, abychom mohli projet, a pak se neprodleně vrátil na své místo. Takhle jsme ho tam vídali každý den, pokud svítilo sluníčko. A pokaždé jsem ho zapomněla vyfotit, až když už jsme z kempu odjížděli definitivně. Jenže jsem ho nějak foťákem polekala, a tak ho bohužel nemám ležícího v jeho oblíbené poloze na zádech.

 

Ještě jsme s Ankou byli na jedné dovolené, ve Varech, ale o tom až příště.

 

(dodatečná poznámka: to slíbené příště se nějak nekonalo)

 

(Zvířetník na Neviditelném psu, 4.9.2006)

http://neviditelnypes.lidovky.cz/cloveciny-s-ankou-na-sumave-aneb-kamenna-dovolena-1-fsj-/p_zviretnik.asp?c=A060903_235418_p_zviretnik_dru

 

Sdílet

 

Přidat komentář

V komentářích dodržujte prosím pravidla slušného chování, nepoužívejte hrubá slova nebo nadávky, neporušujte zákony ČR (např. autorský zákon) a nešiřte spam.
Při nedodržení těchto pravidel si administrátor vyhrazuje právo Váš komentář vymazat.

Bezpečnostní kód
Obnovit


Přesný čas

Předpověď počasí

Kalendář

duben 2018
PÚSČPSN
1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30

Počítadlo přístupů

mod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_counter
mod_vvisit_counterDnes340
mod_vvisit_counterVčera863
mod_vvisit_counterTento týden340
mod_vvisit_counterTento měsíc12235
mod_vvisit_counterCelkem269905

Online: 10
Vaše IP: 54.161.45.156
Dnes: Dub 23, 2018

Kdo je online

Právě připojeni - hostů: 74 

Přihlášení