VAVE - USAZENINY

                                                                 

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma
Email Tisk PDF

PORTRÉT: Anka

 

Jmenuji se: podle očkovacího průkazu Andy, ale ve skutečnosti mi říkají všelijak a mluví o mně jako o Ance.

 

Jsem: psí holka Anka von Bouchalka aneb Anka z krabice.

 

Přesněji: určitě v nějaké generaci černý knírač a ještě mnohé k tomu.

 

Narodila jsem se: asi v půlce července 2001.

 

Doma na mě volají: Anko, PesAnko, Andulko, Aničko, Anýsku, Nýsku, Anynko, říkají mi taky Nynyny nebo Paštiko, taky Kašpárku nebo Kočičko Pejskací – myslím, že jsou trochu blázni.

 

Ke žrádlu dostávám: zkoušejí na mě různé granule, ale já nejraději ty jménem Anka, a různé konzervy a někdy vařené jídlo, jenže to já jím, jen když chci.

 

Ale já mám mnohem raději: všechno, co si vyžebrám. K žebrání je nejlepší moje paní.

 

Oblíbená činnost (hračka, hra): drbání a mazlení. Přetahování se o pletenou žížalu. Házení Radima a tahání se o něj. Procházky. Válení se v potoce. Válení se v čemkoli.

 

Já a moji lidičkové žijeme: V Praze Modřanech.

 

A nejzajímavější na mě je: Jsem snaživé a dychtivé trdlo. Nosím na zádech stočený ocásek. A moc miluju svoje lidi.

 

Jak jsme se našli?

 

Jak to vidí Vave: Měli jsme doma už osm let krásnou a něžnou pejsku Píďulku, černou míšenku kokra s pudlem, která začala být příliš líná, a tak jsme přemýšleli, jestli ji by nebylo dobré pořídit jí mladší kamarádku. No a zrovna v té době švagrova kokřice Bessinka čekala miminka – ale nikomu neřekla, s kým. Tak jsme se rozhodli, že si jedno štěňátko vezmeme, když to bude černá holčička. Miminka se narodila dřív a všechna během jednoho dne umřela, právě až na tu naši holčičku. Dostávali jsme každý den její fotky, a proto to bylo pro mě velká rána, když za deset dnů umřela i ona, a brečela jsem, kudy jsem chodila. Můj muž se na to nemohl dívat, a i když původně nebyl z vyhlídky na druhého psa v rodině nadšen, sednul si k internetu a k telefonu a hledal nějakou malou černou, částečně kokří holčičku s dlouhým ocáskem. Nakonec takovou našel v útulku Bouchalka v Buštěhradě, a když se třikrát ujistil, že to je opravdu částečný kokr, sedli jsme i se synem, proutěným košíkem a dekou do auta, bylo to 24. října 2001. Když jsme našli Bouchalku a když nás konečně vpustili do kanceláře, přinesli štěně a dali mi ho do náruče. Bylo o dost větší, než jsem si představovala, a taky jsem marně hledala alespoň náznak podoby s kokrem. Ale byla to holčička, byla černá a měla dlouhý ocásek! Když jsem se zadívala podrobněji, viděla jsem bílý puntík na bradičce a na hrudníčku a ustrašené modré oči. Hrozně se klepala a já jsem věděla, že už ji z rukou nepustím. Přivezený košík jsme shledali poněkud malým, a tak jsem čubinku vezla na klíně a všichni jsme vymýšleli jméno. Pak se najednou postavila a já jsem viděla, že má dost dlouhé nohy a že asi bude velká jako Andy. Andy – Anda, to se hodilo k Píďa a jméno bylo na světě.

 

Jak to vidí Anka: Nejdřív jsem byla někde na zahradě a byla tam maminka a sourozenci. Jenže jich pořád ubývalo a nakonec jsem zbyla jen já s bráškou. Pak přišel člověk, co nám dával jídlo, a strčil nás s bráškou do krabice, tam vám byla tma, a někam nás odvezl. Byla nám zima a moc jsme plakali a najednou někdo tu krabici otevřel, vytáhnul nás, prohlídnul a pak strčil do klece. Moc se mi to nelíbilo, ale když mi bylo smutno, přitulila jsem se k bráškovi nebo ho kousnula do ucha a on mě začal honit a zase mi bylo lépe. Jenže potom najednou brášku odnesli a já jsem zůstala úplně sama a bála jsem se a byla mi zima. Pak mě ale taky z klece vyndali a dali mě do náručí nějaké brejlaté paní. Ta si mě chvíli prohlížela a mluvila na mě a pak mě strčila pod svetr a odnesla do auta. Tam se mi moc nelíbilo, auto kodrcalo a trvalo to dlouho a ten člověk vedle pořád štěkal něco jako „zatracená zácpa“ a mně bylo špatně. Pak jsme konečně zastavili, ale žádná radost to nebyla, protože jsme někam šli a tam čekali a pak mě prohlížel člověk v bílém plášti, který mě nakonec něčím píchnul do zadečku. A zase do auta, ale už to tak dlouho netrvalo, a zase jsme někam šli. Teda, byl to ale příšerný den, protože tam mě strčili do něčeho bílého a velikého a tam na mě pršelo a ta paní mě drbala a najednou tam bylo plno bublin, co divně smrděly. Konečně mě postavili na zem a přišla ke mně velká černá pejska, čuchnula ke mně a řekla: „No nazdar, to je ale nadělení!“ a zase šla pryč. Pak mě ale ta paní zvedla, zabalila do něčeho měkkého a chovala a já jsem usnula a probudila jsem se v takovém psím zeleném pelíšku a … ale to už je na jiné povídání, to necháme na jindy.

 

Čím se mohu pochlubit?

Že jsem záhadná – totiž moje smečka nemůže přijít na to, jestli jsem tvrdohlavá nebo natvrdlá. Mám na zadní pacce dva prstíky napůl bílé! A mám dvě velké lásky, německého ovčáka a drsnosrstého jezevčíka. Taky mám moc ráda vodu a hlavně svou rodinu.

 

Můj člověk je: Vave (Alena Zemanová)

 

(Zvířetník na Neviditelném psu, srpen 2005)


Sdílet


 

Přidat komentář

V komentářích dodržujte prosím pravidla slušného chování, nepoužívejte hrubá slova nebo nadávky, neporušujte zákony ČR (např. autorský zákon) a nešiřte spam.
Při nedodržení těchto pravidel si administrátor vyhrazuje právo Váš komentář vymazat.

Bezpečnostní kód
Obnovit


Složte obrázekJoomla CAPTCHA

Přesný čas

Předpověď počasí

Kalendář

listopad 2018
PÚSČPSN
1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930

Počítadlo přístupů

mod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_countermod_vvisit_counter
mod_vvisit_counterDnes92
mod_vvisit_counterVčera263
mod_vvisit_counterTento týden1773
mod_vvisit_counterTento měsíc4535
mod_vvisit_counterCelkem356833

Online: 4
Vaše IP: 54.144.100.123
Dnes: Lis 18, 2018

Kdo je online

Právě připojeni - hostů: 99 

Přihlášení