Tisk

Ústrky, samé ústrky, aneb den blbec (16.2.2012)

 

Posledně jsem psala o tom, že nemáme sami sebe odstrkovat a že si máme dělat radosti. Dnes dodávám, tím víc radostí, čím větší ústrky se nám dějí zvnějšku. Třeba jako dneska: chtěla jsem jít z práce dřív, protože mi není dobře. Ale potřebovala jsem před odchodem něco vyřídit se šéfem. Jenže mě u něj (a na hodně dlouho) předběhla kolegyně, protože já jsem jedla pozdní oběd. A pozdní byl proto, že jsem vyřizovala něco za někoho. Prostě, jak už to bývá, ústrky se začínají řetězit, a nakonec z toho je den blbec.

 

Z práce jsem jela na nákup, došly nám doma minerálky, a taky přijedou chlapečci, takže je nutné rozšířit sortiment obvyklých potravin o různé ty Brumíky a Pribiňáčky a gumové medvídky. Neperlivé matonky měli až někde u stropu a neperlivé magnezie měli jen jednotlivě. Naskládala jsem do vozíku dvanáct modrých pet lahví a pracně sháněla někoho, kdo mi snese zelené z nebe. U kasy jsem pak zjistila, že všechny tašky jsou v autě, kromě jedné zabalovací nepromokavé. Když jsem dojela s plným vozíkem k autu, začalo z té údajně nepromokavé tašky téct na zem cosi bílého – samosebou to byla smetana do plánovaného segedínu. Doma mi spadlo vajíčko na podlahu a karton s mlékem v plastových lahvích do psí misky s vodou. Později jsem uklouzla na ledu na potoce, když jsem se vydala za Ankou požírající v lesíku rohlíky určené pro ptactvo nebeské. A při svlékání bundy doma se mi rozbil zip.

 

To už ale bylo trochu moc. Dost bolo dnešních ústrkov! Je třeba jim čelit nějakou radostí. Třeba takovou, že hned po napsání stopětky si rozestelu postýlku a vlezu do ní s čajem s knížkou. To by bylo, abych ústrky takhle nezahnala.

 

Nebo se jim alespoň obratně nevyhnula; přece kdo nic nedělá, nic nemůže zkazit. Doufejme, snad.

 

(Náš Zvířetník, 16.2.2012)

http://naszviretnik.net/2012/02/16/105x148-ustrky-same-ustrky-aneb-den-blbec/


Sdílet