Tisk

Bez proudu (6.9.2018)

V naší obci se buduje kanalizace, a tak nám bylo minulý týden oznámeno, že dnes, tedy ve středu, budeme v rámci příprav přes den bez elektrického proudu. Lehkomyslně jsem tuto důležitou informaci pustila z hlavy; naštěstí mám laskavou sousedku, která mi to včera večer připomněla, takže jsem napustila do kýblů vodu na splachování a mytí rukou, psychologicky připravila Vaška na to, že oběd bude studený chleba s něčím, a natáhla si budíka, abych ráno stihla uvařit čaj a kafe do termosky. Protože vstávat bez kafe se odvažuju jen v těch nejnezbytnějších případech.

Před usnutím se mi honily hlavou vize, kterak využiju času bez počítače. Pročistím skříně, vyberu látky na polštářky do aukce, budu pracovat na ručně šitém quiltu Snění o vodě, půjdu bojovat s plevelem, promyslím si stopětku, uklidím si na stole, najdu si čas na posezení v zahradě a možná si budu i číst. Plán více než velkorysý. Ale ani mi nešlo o to, všechno splnit, spíš o nastíněné možnosti.

Zádrhel nastal, když jsem ráno začala poklízet ve svém pokoji. Ačkoli si běžně vůbec nepouštím televizi ani rádio, najednou se mi zdálo v bytě příliš ticho, a to ticho bylo čím dál hlasitější, až jsem nevydržela a poslala sms Vaškovi, který byl ve městě, ať mi koupí velké baterie do malého rádia. Když je přivezl, poslouchala jsem rádio možná tak hodinu a pak jsem ho vypnula. Dušička měla pokoj, hlavně že se ujistila o tom, že kdyby chtěla, tak může.

Připomnělo mi to víkendové vyprávění Ivo Janečka o jedné účastnici firewalkingové akce, která se už svou přítomností cítila být do přechodu uhlíků tlačena natolik, že přejít nechtěla. Teprve když si sama v sobě zpracovala, že jít opravdu nemusí, rozhodla se, že žhavé uhlíky přejde, a taky je přešla.

Navenek samozřejmě není nic poznat, jsme v tichu, chodíme přes uhlíky, vaříme, vzděláváme se, opečováváme své blízké, běháme maraton, cvičíme na housle, jdeme na schůzku, ale je v tom propastný rozdíl, když tak konáme ze svého vlastního svobodného rozhodnutí, nebo se cítíme být k čemukoli nuceni okolnostmi či někým druhým, a přitom nedokážeme říct ne.

Byli jsme tak vychováni. V ochotě vyhovět ze slušnosti a vždy hledět na to, co by tomu kdo řekl, ve snaze dělat věci tak, jak se údajně dělat mají, ačkoli naše představa je zcela jiná.

Přemítala jsem o dobrovolnosti a svobodné vůli a při tom pokračovala v přemísťování svého chaosu na jiná, mnohem vhodnější místa. Pak jsem se natáhla nahoru do skříně pro krabici a něco se mi hnulo v zádech. V předklonu jsem se dobelhala do postele, přikryla se, a otevřela knížku.

Nakonec, proč by ne. Vždyť i tato činnost byla v plánu.

A na to ostatní stejně někdy dojde. Až se mi bude chtít.

Sdílet