Tisk

Hipík (14.6.2018)

Otevřela jsem notýsek a snažím se dešifrovat poznámky, které jsem si do něj (v rámci třítisícího šest set padesátého šestého pokusu o řád a systematičnost) v uplynulých dnech a týdnech poznamenala. Ale je to jako jíst vystydlé jídlo. Sice si nakonec domyslím, o čem jsem chtěla psát, ale ten emoční náboj vyšuměl. Jsem v jiné náladě a tak se obvykle nakonec dostanu trochu jinam, než když mi téma letělo hlavou ve chvíli, kdy jsem zrovna psát nemohla. A většinou teprve když článek vyjde, naskočí mi často ono původní ladění, ale pozdě bycha honit.

Dnešního tématu, které jsem pracovně nazvala hipík, se pravděpodobně odklon týkat nebude. Protože sám sobě člověk neuteče. Já tedy určitě ne.

Na Polabský Montmartre jsem se těšila, to ale nezabránilo klasické situaci, kdy jsem o půlnoci začala přemýšlet, co bych si vlastně všechno s sebou měla vzít a nebalila to do dvou do rána. A stejně jsem doma zapomněla provázek.

Pořád jsem měla dost času a pak najednou žádný. Stejně jako dnes ráno. Potřebuju si nechat udělat nové doklady a vyřídit na úřadech další věci, k tomu jsou nutné různé papíry. Chtěla jsem si je připravit už včera, ale přes nejlepší úmysly jsem se k tomu nedostala tak dlouho, až jsem na to zapomněla. Ráno jsem musela zrušit objednaný termín na žádost o nový řidičák, protože jsem si musela přiznat, že můj geniální nápad přesvědčit úřednici, aby vzala za vděk digitální fotkou, kterou mi udělají na občankách o hodinu později, zřejmě až tak geniální není.

Poletovala jsem ráno po bytě, tady cosi vyleštila, tady odpověděla na mail, podrbala kočku, vyskládala na stůl barevnou kombinaci látek, která mě zaujala, pohledala brýle, ve kterých se budu fotit, protože ty, které mám na nose, mi na něm sedí křivě. A jako vždy jsem zjistila, že je o nejméně čtvrt hodiny více, než jsem myslela, čímž jsem víc než vyčerpala rezervu, kterou si dávám, protože se znám.

Pak jsem si uvědomila, že prší, takže jiné kalhoty a jiné boty; samozřejmě jsem nenašla parkovací místo hned u úřadu, ale až u řeky, pak jsem zamířila do jiné budovy, takže jsem si objednací kód vyťukávala přesně v hodinu H.

Přitom mám vždy tolik dobrých úmyslů a vždy jsem pevně rozhodnutá, že si vše připravím dopředu a všude budu s předstihem, ale je to marný, je to marný, je to marný. Když mám štěstí, dorazím všude na poslední chvíli, mám téměř všechno, co potřebuju mít s sebou a narazím na nějakého anjela, který mě zachrání. Když ne, tak se celá situace opakuje nanovo.

Prostě ve své přirozenosti mám k času i ke světu stejně důvěřivý vztah jako hipík, a přitom jsem většinu života musela jednat tak, jako by tomu tak nebylo. Teprve teď zpětně mohu v plné míře docenit, jaké to bylo pro mě utrpení a jaká je to úleva, když těch komplikace přinášejících situací nesrovnatelně ubylo.

No jasně, ještě budu muset zažádat o ten řidičák. Objednám se hned, až najdu tu fotku, kterou jsem si dnes nechala udělat a hned ji někam pečlivě uložila.

Pak si tu fotku večer pěkně připravím a ráno si dám čtvrt hodinky rezervu, abych to stihla.

Pěkně v klídku a pohodě. Jako hipík.

Sdílet