Tisk

Jiné to už nebude (1.2.2018)

Jen jestli ještě budu umět chodit po městě, žertovala jsem v duchu v autě, když jsem se ráno vydávala do Prahy, abych zde absolvovala několikero návštěv u lékařů, proložených úředním jednáním, nákupy a zastřižením ofiny. Jelikož jsem začínala odblokováním páteře, pohybovala jsem se po obchodech zlehka a světácky až do okamžiku, kdy jsem si v obchodním domě koupila u Číňanů jídlo. Přesněji pekingskou kachnu, o jejíž vypečenou kůrčičku jsem zlomila plastovou vidličku.

Co teď? Přece nebudu jíst rukama, musím si dojít pro novou. Ale co když mi někdo odnese způli snědené jídlo? I požádala jsem slečnu sedící u vedlejšího stolku, jestli by mi jídlo nepohlídala. Usmála se, že ano, a dál se věnovala svému telefonu. Spěchala jsem pro vidličku a cestou zpátky vidím, jak paní pečující o špinavé tácy míří k mému stolku. Nenene, volám, zrak upřený na svou kachnu a ne na cestu, takže jsem povalila kolemstojící židli a málem i sebe. Nenene, běžím a cestou ztrácím svou šálu. Zřejmě jsem musela vypadat hodně sveřepě, protože paní od táců náhle změnila směr a tvářila se, že v životě na můj tác neměla zálusk. Usedám, ochotný mladý muž mi donáší šálu a já se pouštím do jídla. Tedy chci se pustit do jídla, ale marně zabodávám vidličku do masa, které nakonec vyklouzne z plastového talířku a přistane mi na svetru. Pouštím z ruky vidličku, abych zachránila, co se dá – ještě mě čeká ten úřad a další doktor – a přitom si shodím na zem batoh.

Je úplně jedno, kde jsem, jestli na venkově nebo ve městě, pořád jsem to já, která ztrácí věci, která se vždycky pocintá, dělá zmatky a vytváří chaos. A úžasné je, že ať venku nebo v Praze, vždycky se najdou lidé, kteří mi přinášejí poztrácené a zapomenuté věci a usmívají se na mě, i když je na mě poznat, co jsem jedla a co jsem dělala v posledních hodinách.

Ale dneska jsem opravdu zabodovala. Nejenže jsem nechala šáteček u své lékařky, která s ním vyběhla na chodbu a vázala mi ho tam kolem krku, a zase jsem nemohla najít na parkovišti auto, ale někde na půlce cesty domů na dálnici, za tmy a za deště, mi došlo, že auta, která na mě blikají dálkovými, když je předjedu, to možná nedělají proto, že jsem je naštvala. Že to možná bude mít jiný důvod. Že mi asi tedy nejspíš nesvítí světla.

Zkoušela jsem dát páčku nahoru a dolů, jestli se to nějak nezapne, a hle, dálková světla problikávala. Což se mi určitě bude hodit, až sjedu z dálnice. A zatím se zavěsím za náklaďák a děj se vůle páně. A jelikož Pánbůh měl laskavou náladu, za tím náklaďákem jsem se svezla až k odbočce.

Ale pak! Fujtajbl, to byla cesta. Ukazováčkem levé ruky jsem přidržovala páčku, aby to svítilo, a když jel někdo proti, tak jsem zablikala, zhasla na chvilku a modlila se, abych neskončila ve škarpě. Pak najednou auto jedoucí přede mnou zastavilo a hodilo blinkry. Zastavila jsem taky a udělala totéž. Z toho auta vykukovala mladá paní, tak jsem k ní šla a omlouvám se, že blikám, protože mi nesvítí světla a nevím, co mám dělat, že potřebuju dojet domů. Ona povídá, že myslela, že blikám na ni, že něco potřebuju, a že taky neví, co by se světly dalo udělat. A pak že dobří lidé vymřeli!

No, nějak jsem dojela domů a ráda bych se touto cestou omluvila všem řidičům, kterým se mé dálkové blikavé svícení nelíbilo, a odpovídali na ně také blikáním. Já vim, vole, drtila jsem v autě mezi zuby, já vim, vole, že blbě svítim, ale já potřebuju vidět, kde je ta zatracená silnice.

Domů jsem přijela vyklepaná, a když jsem hlásila Vaškovi, že se mi rozbilo svícení a jak jsem jela domů, tak jsem se dozvěděla, že jsem trdlo. Protože jsem si to měla zapnout ne držením, nýbrž otočením páčky. A že jsem si to nejspíš nějak sama vypnula.

Ale jak já to mám vědět, když jsem vždycky svítila otočením klíčku. Prej jsem si měla v autě rozsvítit a podívat se na obrázky na páčce. Jenže já nevím, kde se v autě rozsvěcí a že tam nějaké obrázky jsou. Na to Vašek povídal, že jsem měla štěstí, že mě nezastavili policajti, protože by mě museli rovnou zastřelit.

Taky si myslím, že by to bylo adekvátní řešení. Co s osobou, která potřebuje mít všechno na dva čudlíky. Na jednom velký nápis zapni, a na druhém vypni. Všechno ostatní je pro mě marnost nad marnost.

A lepší už to nikdy nebude.

Sdílet