Tisk

Hloupostičky (4.1.2018)

Když jsem se ve 105 Plus zmínila o tom, jak mě zaskočila únava z předchozího období a jak jsem stále ještě tu změnu nevstřebala, napsala mi moje facebooková přítelkyně, že postupem doby se to zlepší, že si začnu všímat hloupostiček a že budu šťastná.

Což o to, hloupostiček si všímám, ale myslím, že Alexandra měla na mysli něco jiného, než zašlé a během doby napálené okraje a dna hrnců, ucpanou drážku na škrabce na brambory nebo nevyblejskané pokličky. Nevím, jestli je to tím, že tu mám víc světla i víc času přiblížit si dané předměty k očím a zkoumat je zblízka, nebo je to důsledek doufejme že pouze dočasně snížených mentální schopností, ale v posledních dnech na takových hloupostičkách ulpívám. Cídím hrnce zaneřáděné na plynovém sporáku a dělá mi dobře, když je lesknoucí se dávám na nový sporák indukční a vařím v nich.

Abych se ujistila, že pořád ještě trochu myslím, uchyluji se k sudoku, abych pak vzápětí nadělala další boty v praktickém životě. Jako když skoro dochází chleba a já se rozhodnu, že si nový upeču v pekárně. Ve skříni najdu půl sáčku směsi, a i když mám podezření, že to není celé půkilo, vysypu ji do pekárny a vody dám přiměřeně, přiměřeně. Pečení dám Quick, abych si co nejdřív mohla ukrojit patku, ale ouha, skoro na konci cyklu nahlédnu do pekárny a vidím tam cosi jako nahřátý oblázek.

Aha, na sáčku se píše, že doba použití byla do 11/2017. Chleba vyklepnu z nádoby a načnu nový sáček. Je na něm sice stejná doba použití, ale snad to nebude vadit, když sáček nebyl otevřený, usoudily všechny dvě mozkové buňky, které jsou v současné době v provozu. Jak jistě tušíte, zmýlily se a druhý oblázek putoval do popelnice za tím prvním.

Vrcholem bylo, když jsem z kávovaru sundala zásobník na mletou kávu, která měla být vypresovaná, a nebylo tam nic, ačkoli cappuccino bylo hotové. To už jsem dost znejistěla z podezření, že jsem zásobník sundala, vyklepala do misky, misku do kbelíku s věcmi do kompostu a pak zase prázdný zásobník vrátila do kávovaru. Ale protože se snažím teď nic moc neřešit, spokojila jsem se s konstatováním, že to tak asi bylo a že prostě blbnu do foroty.

A ráno pak už se mi vyloženě rozklepaly ruce, když jsem tu zatracenou páku na kávovar nedokázala nasadit. Značka na značku – a nic. Dokud najednou nebylo kolem všude kafe, a když jsem odtáhla zásobník, na nepoužité kávě trůnil kopeček již použité. Jak se tam ta mrcha bídná dokázala od předchozího večera udržet, to je mi záhadou. Ale nepátrám, neřeším, nepřepínám.

Cídím hrnce, luštím sudoku a zejtra pojedu na nákup. Koupím nějaké jídlo a pak půjdu fotit hloupostičky.

Dobře bude.

Sdílet