Nikdy nekončící cesty (21.4.2016)
Je jaro a tak bych asi měla psát o rozkvétajících loukách nebo alespoň o přerostlé trávě mezi mými keři, na kterou je moje ruční aku sekačka krátká. Ale ono se nedá, mám plnou hlavu situace, ve které se nacházím. Teprve před chvílí jsem dorazila domů a potřebovala bych se přepnout z pracovního do psacího módu, ale vůbec mi to nejde, protože teprve pozvolna vstřebávám čerstvé informace a snažím se nějak uchopit nově se jevící skutečnost.
|
Chytat v žitě (14.4.2016)
Poslední měsíce mám čím dál silnější podezření, že mě čeká velká pracovní změna. Ne tak docela dobrovolná, i když na druhé straně je nutné si přiznat, že po víc než dvaadvaceti letech na jednom místě nemám k vyhoření daleko. Když k tomu přidáme fakt, že důchodový věk není úplně blízko, ale ani ne tak úplně daleko, je to docela slušný oříšek pro bezesné noci. Přemýšlím nad tím, co bych případně chtěla dělat a co možná budu muset dělat a jestli by to nešlo nějak skloubit, nebo ještě lépe prohodit.
V naší ulici (7.4.2016)
Tu písničku nemohu nikdy přeslechnout. Jednak má poněkud vlezlou melodii, jednak mě ten text tak trochu dráždí. Přestože si uvědomuji, že jsem uvažovala hodně podobně, když jsem byla mladá. Taky mi přišlo, že všechno kolem mě je šedé, zapšklé, pošpiněné a pokřivené. Ono to ale tehdy opravdu tak hodně bylo, jenže vysvětlit někomu, kdo si to nepamatuje, co znamenal doublethink v praxi, to snad ani nejde.
Velikonoční (24.3.2016)
Je středa večer, začínám konečně psát stopětku, kterou jsem původně zamýšlela jako velikonoční, a stále ještě nevím, o čem vlastně bude. Protože za poslední dva tři dny se toho tolik změnilo a mění jak v mém mikrosvětě, tak ve světě, ve kterém žijeme všichni. A mně hlavou víří tolik podnětů a útržků myšlenek, které navíc než vůbec stačí dozrát, jsou nahrazeny novějšími a pak ještě aktuálnějšími. A tak ta dnešní stopětka bude nejspíš také taková.
(Jarní) úleva (17.3.2016)
Někdy zjistíme, že nám nějaká situace nevyhovuje, že stav, ve kterém se nacházíme, nám bere radost ze života a schyluje záda k zemi. Nejdřív to třeba ani není tak čitelné, jen jsme občas bez nálady, sem tam trochu mrzutí a ustaraní, ale pokud se v naší situaci nic nezmění, cítíme se čím dál nepohodlněji.
|
|
|
|
|
|
Strana 8 z 10 |
