VAVE - USAZENINY

Povolební (10.11.2016)

„Tak nám zvolili Donalda“, řekla paní uklízečka, když dnes odpoledne vstoupila do firemní recepce. A dodala, že ona je s tím spokojená, protože Donald je chlap, kterému záleží na obyčejných lidech. Dlužno podotknout, že úklid je pro tuto paní druhým zaměstnáním, kterým si přivydělává na cestování po světě, a že je to dáma živě se zajímající o věci veřejné. Což dosvědčuje i to, jakým způsobem formulovala své oznámení. Protože Donalda opravdu zvolili Američané nejen sami sobě, ale do značné míry i nám všem, celému světu.

Je to letos už druhé či spíš třetí závažné poselství, kterého bychom si měli povšimnout, zejména pak by ho neměli pominout naši politici. Totiž že pro čím dál víc lidí není přijatelné to, co se stále ještě snaží tvářit jako demokracie, ačkoli to s původní přímou a pozdější nepřímou demokracií nemá už téměř nic společného. Protože demokratických struktur a vrstev je už tolik, že ty s největším právem rozhodovat o lidech jsou od lidí vzdáleny snad stovky světelných let. Chovají se k nám jako k nesvéprávným jedincům, kterým se musí všechno nakázat a narýsovat. Rovné banány, úsporné žárovky, slabé vysavače, imigranty, ošklivé obrázky na krabičkách cigaret a návody na to, co si máme myslet a říkat. A taky práva pro všechny, kdo si je vykřičí, moře moře práv natolik rozplizlých všude, že se až překrývají, ale k nim žádné povinnosti. Respektive povinnosti jen pro někoho. Tedy pro většinu, která se nemůže bránit, protože přece většina nemůže být diskriminována. Ale ona se často tak cítí a vadí jí, že to nikdo nechce slyšet.

Když před osmi lety zvítězil ve volbách Barack Obama, měla jsem stejný pocit neskutečna jako v roce 1989 na Václavském náměstí. Jako dítě jsem kdysi slzela nad knížkou Mary Jana i nad knihou Jako zabít ptáčka. A najednou se stal americkým prezidentem černoch. Řekla jsem tehdy Vaškovi: „To je neskutečné, tomu bych nikdy nevěřila, že se stane, a příště snad dokonce bude prezidentem ženská.“ A měla jsem z toho radost, těšilo mě to.

Ale za těch osm let se svět pohnul hodně jinam. Nedokázala jsem fandit Hillary jen proto, že je ženská. Nedokázala jsem fandit ani Donaldovi, protože některá jeho prohlášení jsou pro mě přes čáru. Ale mnohé z principů a osobní odpovědnost, ke které se hlásí, jsou mi bližší než nejasná a ničím neomezená snaha všechno přerozdělit, všechno nadiktovat a celý svět zamíchat v jedné míse v indiferentní eintopf.

Zvolili nám Donalda. Jeden z reportérů dnes ráno nazval jeho kandidaturu poslední vzpourou bílého muže. Čas ukáže, jestli tomu tak opravdu bylo a nakolik ona vzpora bude úspěšná. Mně by stačilo, kdyby se díky tomu stala demokracie zase o něco demokratičtější. Kdyby politici a ti, co na sebe nazírají jako na elity, trošku víc naslouchali tomu, na čem lidem opravdu záleží. Kdyby se víc starali o to, co potřebují občané v Dolní Lhotě, než o to, co potřebují oni sami a co od nich chce nadřízená struktura. Obávám se ale, že tohle zůstane jen mým zbožným přáním.

No nic, jen jsem si musela povolebně ulevit. Jak už dnes ráno napsal můj oblíbený indiánský náčelník Martin, ono bude pořád v noci tma a ve dne světlo.

A za šest týdnů budou Vánoce.